O tom, jak jsem se dva roky odhodlávala k psychoterapii

S křížkem po funuse jsem v sobě našla odhodlání k psychoterapii. Trvalo mi to dva roky. S nejhorším jsem se stihla vypořádat bez odborné pomoci, přesto mi nedávno proběhlé schůzky prospěly. Kdyby nic jiného, je příjemné si takto s někým povídat! Navíc už vím, jak postupovat, kdybych někdy terapie potřebovala akutně. Přečtěte si o všech mých pokusech. O dřívějších neúspěšných i o těch úspěšných v posledních měsících. 

Před dvěma roky jsem se vzpamatovávala z toxického vztahu. Byla jsem na tom tak zle, že jsem docházela na psychiatrii a polykala antidepresiva. Díky práškům jsem tolik nepodléhla emocím a dokázala se na svoje problémy dívat z jiné perspektivy, ale věděla jsem, že nejsou všemocné. Schůzky s psychiatričkou bývaly krátké. Pořebovala jsem navíc psychoterapeuta.

Jenomže shánějte ho! Nevhodný úkol pro introverta, který nerad telefonuje, je nervózní z cizích lidí a k tomu všemu teď trpí depresí!

Na první domluvenou schůzku jsem nedošla, protože jsem nemohla najít místo jejího konání. Jo. A zavolat? Neee, to je strašidelné. (Potřebovala bych terapeuta k tomu, abych vůbec dokázala jít na terapii. Chápeme se. Byl to začarovaný kruh.)

Druhou schůzku jsem si domluvila o tři měsíce později, tentokrát online přes Hedepy.cz. 
Navzdory očekávání jsem tou dobou nebyla sama doma. Přítomnost rodičů mě znervózňovala. Co když mě budou poslouchat? Se zpožděním jsem se na schůzku přece jen připojila. Jenomže... ten chlap na obrazovce mi vůbec nebyl sympatický! 

S ním teda mluvit nebudu, proběhlo mi hlavou, řekla jsem na shledanou a rychle se odpojila. 

Nemluvila jsem s ním ani minutu, nedala jsem mu žádnou šanci. 

Mezitím jsme začali s bývalým partnerem docházet na párovou terapii. Ta vůbec neměla smysl, neb jsme každý měli jiný cíl. Já jsem chtěla zlepšit komunikaci, on usilovl o to, abych se k němu vrátila. To ovšem vyšlo najevo až postupně, původně předstíral, že má stejný záměr jako já. Společné schůzky nefungovaly, takže jsme se s psychologem sešli i odděleně. 

Párová terapie byla k ničemu a brzy skončila. Z individuálních schůzek jsem ovšem měla dobrý pocit. Motivovaly mě k tomu, že jsem si o patnáct měsíců konečně rezervovala přes Hedepy další terapii. Že se vám těch patnáct měsíců nezdá? Já vlastně vůbec nevím, proč to trvalo tak dlouho! Přísáhám, že jsem se celou dobu chtěla objednat "zítra". 

Tentokrát jsem se ze schůzky neodpojila! Zvládla jsem to. Prvních patnáct miut jsem sice byla rozpačitá, ale terapeutka vypadala, že má pro mě pochopení, a to mě přimělo zůstat. Postupně jsem se rozpovídala. Hodina rychle utekla. Po rozloučení jsem si hned rezervovala další schůzku a musím říct, že jsem se na ni těšila. 

Zatím mám za sebou tři. Další zatím odkládám, čekám na inspiraci k rozhovoru. Nabízí se otázka, jestli má terapie vůbec nějaký smysl, když jsem psychicky úplně jinde než před dvěma lety? Rozhodně má! Bez výčitek se vypovídám ze všeho, co mě tíží. Terapeutka mi na to nabídne objektivní, nezaujatý pohled. U blízkých mívám pochyby, jestli jsou upřímní. "Přece by mi neřekli, že...," říkám si často. Spoléhám se na to, že terapeutka mi všechno řekne na rovinu. 

Někdo pochybuje o funkčnosti online terapií. Lidský kontakt nic nenahradí, myslím si, že osobní setkání má větší efekt. Kdyby ale možnost schůzek přes internet neexistovala, pravděpodobně bych dosud s žádným psychoterapeutem nemluvila. Online terapie je mnohem jednodušší, dostupnější a šetří čas. Třeba se jednoho dne k někomu skutečně vypravím. Zatím jsem ráda, že můžu mluvit v pohodlí domova. 

Kája