Datum 17. září se mi zdálo povědomé, ale trvalo dlouho, než mi došlo, proč. Vždyť já mám blogové výročí! Nějak se mi vykouřilo z hlavy. Stejně jako celý blog. Procházím velkou tvůrčí krizí a nevím, kdy a jestli vůbec se z ní vyhrabu.
Jsou to dva týdny, co zde vyšel poslední článek. To není nijak moc. Když k tomu přičteme, že jsem od té doby ve velkém pracovním zápřahu, není se čemu divit. Nicméně krize trvá mnohem delší dobu. Řekněme půl roku. Nebo možná celou dobu, co jsem matkou... a v posledních měsících se prohlubila.
Chybí mi inspirace. Marně ji hledám v archívu. Kde jsou doby, co jsem měla tematický plán nejméně na tři čtyři články dopředu? Co jsem články psala z předstihem a po vydání jsem je poctivě postovala do blogerských skupin na Facebooku? A kde jsou doby, kdy moje texty měly šťávu a vtip? Kolikrát po sobě čtu, co jsem napsala, a říkám si, že nemá smysl to publikovat.
Připadám si, jako kdybych všechny svoje tvůrčí schopnosti vložila do dítěte.
Snad něco vymyslí aspoň ono.
Nyní jsem nastoupila do práce, což je pro blogování další mínus. A nemyslím tím omezený volný čas. Chvilka na psaní se vždycky najde. Vzhledem ke své profesi se ale bojím být otevřená, ironická a filtrovat zde svoje hloupé nápady. Nebo byste chtěli své dítě posílat do třídy k člověku, který se rozepisuje o zajímavých veřejných záchodech? (Jéé, to byl tak milý vtipný článek!)
V první učitelské éře jsem témata článků příliš neřešila. Váhala jsem jen u článků, které se nějak týkaly učitelství. Dokud si mě nevygůglily děti a jejich rodiče. Když to vyšlo najevo, blog jsem naoko zrušila. Kdo na něj přišel, viděl jen bílou stránku.
To je škoda, zmínil se mezi řečmi jeden tatínek.
Chuti do blogování nepříspívá ani celková proměna blogů. Deníčkové zápisy nefrčí.
Co bude dál? Kdo ví.
Rušit blog rozhodně nebudu. Víc zatím nejsem schopna říct.
Tak tedy... hezké 16. výročí. Heh.
Kája
Blahopřeji k takovému pěknému výročí. Dá se říct, že vše je taková sinusoida. Za pár let můžeš mít zase tolik tvůrčích nápadů, že nebudeš stíhat ani psát články. A pokud člověk nechce, aby se jeho jméno spojovalo s blogem, nesmí ho nikde svým jménem prezentovat. Zkrátka ho psát anonymně.
OdpovědětVymazatTo jsem zanedbala před mnoha a mnoha lety. Pozdě bycha honiti.
VymazatChápu. Naprosto. Jakmile jde člověk do psaní pod vlastní identitou, je ta tíha odpovědnosti řádově vyšší. A v momentě, kdy jsi učitelka... tak je snad ještě o celý další řád jinde. Tak šťastné blogové narozeniny, a pokud přijde inspirace, budeme se těšit :-)
OdpovědětVymazatChápem ten strach z odhlaenia blogu a spojenia si s konkrétnym človekom. Brr...Napriek tomu si myslím, že Tvoje články boli prínosné a ja by som som pokojne svoje dieťa k Tebe do triedy poslala.
OdpovědětVymazatJá jsem skoro rok na blog nesáhla a už jsem myslela, že ani nesáhnu. Svět se hodně přestěhoval na instagram a čtenářská základna upadla. Alespoň tedy u mě. Minulý týden jsem si řekla, že to zase zkusím a uvidím. Mám i knižní blog, ale ten už asi nechám spát. Většina lidí čte recenze a tipy na knihy na instagramu, tak holt se přizpůsobuji. Přeji hodně štěstí a krásné podzimní dny :)
OdpovědětVymazatČlánek o zajímavých veřejných záchodech? Hmm, to mi něco připomíná... :D
OdpovědětVymazatNo to je slušné výročí! Jen tak dál! :)
OdpovědětVymazatKiitos.
Vymazat