2.září 2002, můj první školní den

V roce 2002 se ze mě stala žákyně základní školy. Těšila jsem se? Samozřejmě! Byla jsem vybavená krásnou aktovkou a pouzdrem, v pokojíčku jsem měla úplně nový stůl, aby se mi dobře psaly úkoly. Na první školní den mě vyprovodila celá rodina. Byla to velká událost! Jak vzpomínám na svůj první den ve škole? Vedle radosti jsem zažila i údiv a zklamání... 

Představa

Ještě ve školce jsem se dozvěděla, že poprvé jdou děti do školy společně se svými rodiči. Vytvořila jsem si o té události zvláštní představu. Třída v ní byla podobná té školkové. Stoly byly postaveny tak, abychom viděli na paní učitelku vpředu. Ta pořád něco mluvila a něco čmárala na tabuli. Otočila jsem se dozadu, abych se podívala na rodiče, jak s ostatními sedí na koberci. 
„Tam se uč!" volala mamka. A já chtěla domů... 

Naštěstí mi byla představa včas vyvrácena. Mohla jsem se do školy těšit. 

Věděla jsem, že první den se nebudeme učit vůbec a potom si budeme na výuku pomalu zvykat. 

První školní den

Jedna mylná představa o škole mi přece jen zůstala. Myslela jsem si, že se budu každé ráno převlékat jako ve školce. Když jsem se měla první den jen přezout, domnívala jsem se, že jde o výjimku. Slavnostní událost, zůstanu v šatech, to dá rozum. Teprve další den jsem se dozvěděla, že se žáci převlékají jen na tělocvik. Přišlo mi to zvláštní. 

Ve třídě nás přivítala paní učitelka. Ukázala na cedulky s razítky a požádala mě, abych si jednu z nich vybrala. Sáhla jsem po notě. Hudbu jsem měla v krvi, i když tehdy ještě nikdo nemohl tušit, jak velkou roli bude v mém životě hrát. Posadila jsem se do zadu a čekala, co se bude dít. Rodiče se sestrou se postavili na kraj třídy. 

Tolik dojmů! Paní učitelka obešla třídu a s každým žákem si podala ruku. Pak měla pro rodiče nějaké organizační pokyny. Dodnes mi v uších zní, jak říká: v úterý a ve středu budou mít děti dvě hodiny, ve čtvrtek a v pátek budou mít tři hodiny. 

(O 21 let později se to dělá stále stejně, zítra tuto větu zopakuju.)

Pak měli rodiče na chvíli odejít. Mohli jsme zkusit kreslit třídou na tabuli a naučili jsme se básničku s pohybem. Tu jsme měli předvést rodičům poté, co se vrátí zpátky. Jenomž ejhle! Ti moji se neukázali! Básničku jsem předváděla jen spoustě cizích lidí. 

Cizí lidi si odvedli cizí děti, já jsem zůstala sama v lavici.  

„Půjdeme se podívat k šatnám, třeba čekají tam," povzbudila mě paní učitelka. 

A opravdu. Byli tam. Mysleli si, že v čas, kdy se měli vrátit do třídy, přijdeme do šaten. 
Takže tam stáli a divili se, proč pořád nejdeme. 

Nedovedete si představit, jak se mi ulevilo! Básničku jsem jim přednesla aspoň dodatečně-

Zažiju to znovu 

Zítra zažiju první školní den znovu. V roli učitelky. Moc se těším! 

Nastane mi ovšem náročné období, takže mi držte palce. 

Do komentářů mi napište, jak vzpomínáte na svůj první školní den. 

Kája