Prázdninové chození po horách: Javorový, Ondřejník a procházka na Ostravici a čajování u Satinského vodopádu

Není nic lepšího, než vyrazit na hory. Zvětšující se pupek mi v tom rozhodně nezabrání. O prázdninách jsem stihla už čtyři výlety. Dva z nich sice nebyly úplně kopcovité, ale požitek z našich krásných Beskyd jsem měla i tak. Hory čistí hlavu a je jedno, jestli potřebuju vyvětrat nervozitu ze zkoušky, stres z práce, obavy z těhotenství, nebo větrat jen tak preventivně. 

Čajování pod Satinským vodopádem 

Do stínu přírodní památky Vodopády Satiny jsme se schovali první prázdninový víkend, když byla největší vedra. Vyráželi jsme ráno, abychom se neupekli, protože část cesty jsme museli jít po asfaltu. Do lesa jsme odbočili, jakmile to šlo, což se brzy ukázalo jako ne příliš moudré rozhodnutí. Sesuvy půdy zničily dřívější pěšinu, překonávali jsme proto dost divoký terén. Synek je naštěstí statečný horal a nenechal se odradit. 

U vodopádu jsme zchladili nohy a dali se do přípravy zeleného čaje. Bez čajování si už naše výlety do přírody nedovedu představit. Synáčkovi jsme raději dali až druhý nálev, aby neměl kofeinový šok. I tak byl akční, pořád poskakoval kolem a něco fotil. 

K návratu jsme radši využili asfaltovou cestu. K té jsme se vyškrábali prudkým, ovšem pevným svahem. Kolem cesty naštěstí roste dost stromů, takže jsme šli z velké části ve stínu. 


Malý Javorový 

,,Vymyslíme výlet, který se bude líbit všem," řekl manžel. 
,,Tak půjdeme na hory," navrhl automaticky synáček. Znovu jsem se zaradovala z toho, že má v sobě tak silnou lásku k horám. Prostudovala jsem mapu a rozhodla jsem, že půjdeme na Javorový. Kout Beskyd, který zas tak dobře neznám. 

Nahoru jsme stoupali po cyklotrase, celou dobu jsme šlapali po asfaltu. Cesta neodpovídala zrovna mým představám o horské procházce, na druhou stranu jsme neabsolvovali namáhavé stoupání, takže to mělo i své výhody. U chaty Na Javorovém jsme vytáhli svačiny a samozřejmě naše vybavení na přípravu čaje. Během odpočinku jsme sledovali paraglidisty.

Po čaji jsme se společně vyfotili a vyrazili dolů. Trochu jsem se bohužel spletla a vedla nás jinudy, než jsem plánovala. K cíli jsme se dostali, o to nejde, jen jsme museli absolvovat asi kilometr velmi prudkého sestupu. Ke konci jsem se skoro klepala strachy. Co se týče prudkých svahů, chodím radši nahoru. Dolů to sice není taková dřina, ale mám hrůzu z toho, že spadnu a skutálím se dolů. Synáček byl mnohem statečnější. 


Opět na Ostravici

Na Ostravici jsme se v pracovní den vydali jen my dva se synáčkem. Tentokrát to nebyla žádná túra, spíše výjezdní procházka. Ostravice je naše oblíbená destinace a výchozí místo pro kde co, protože se nachází uprostřed hor a dá se tam dojet vlakem. Nejdříve jsme vystoupali lesní pěšinkou k evangelickému kostelu, odkud je krásný výhled. Pak jsme pokračovali k hotelu Sluníčko. Tam jsem synáčkovi povyprávěla, jak jsem v něm byla kdysi dávno na školce v přírodě. Později jsem v hotelu byla i na dvou novinářských soustředěních a po mnoha dalších letech na soustředění s orchestrem. Hotel mezitím prošel velkými úpravami, nestačila jsem se divit, co všechno se změnilo. 

Ostatní turisti pokračovali od hotelu výš a výš na Lysou horu, my jsme naše kroky stočili zpátky na Ostravici. Trasa nás vyhodila přímo u Beskydského pivovárku, kde jsme manželovi koupili suvenýr, aby mu nebylo líto, že s námi nejel. Pak jsme kolem hlavní cesty došli k nádraží, čímž se uzavřel náš okruh. Do odjezdu vlaku zbývalo jen deset minut, vyšlo nám to perfektně. 

Ondřejník

Na Ondřejník jsme se vypravili bez synáčka, za to se dvěma kamarády. Protože bylo po vydatném dešti a já mám trochu strach o svoje břicho, vyhnuli jsme se blátivému terénu a šli opět a zase po asfaltové cestě. Zvláštní je, že se na ní manželovi z ničeho nic dostala pod jazyk boty včela a bodla ho. Výlet zvládl ještě dobře, večer mu noha začala otékat. Dnes je to třetí den a protože se mu pořád špatně chodí, nešel do práce. 

Nahoře jsme s mužem opět čajovali. S kamarády jsme při tom probrali, co jsme nestihli probrat cestou. Neměli jsme na to však moc klidu, tamější chata pořádala plackové hody a přilákala tím spoustu hladových. Já jsem na placky chuť neměla, radši jsem si dala Mrože. 

Výlet nebyl nijak zvlášť dlouhý, podle telefonu jsme ušli 12 kilometrů. I tak mi dal zabrat, takže jsem se doma jen osprchovala a šla spát. Oběd jsem si dala až ve tři. Myslím, že jsem na těhotnou ženskou celkem fit, ale únava je přesto někdy silnější než já. 

S výlety samozřejmě nekončím, ještě se určitě vypravím na spoustu míst! 
Jen ať si dcerka zvyká úplně od malička...

Kája

Komentáře