Konečně jsme uskutečnili výlet do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Naposledy jsem tam byla před šesti lety. Moji kluci holt raději sledují dopravní prostředky než nějaké staré domy. Náhodou se mi teď povedlo synáčka namotivovat, a tak jsme jeli. Oběma se ve skanzenu líbilo. Mně taky, ale to není žádným překvapením, protože je to moje oblíbené místo.
Valašské muzeum v přírodě
Skanzen existuje od roku 1925 a měl by být nejstarším v Česku. Na počátku byl maličký, ale rozrostl se na tři areály a momentálně se pracuje na čtvrtém. Dřevěné městečko ukazuje městský život na Valašsku, Valašská dědina naopak ten vesnický. Mlýnská dolina je zaměřena technicky, jsou v ní k vidění historické dopravní prostředky a hlavně funkční vodní mlýn, pila poháněna vodou a podobně.
Ve skanzenu jsem byla hodněkrát, ale většinou se pohybuji jen v jedné jeho části, takže se mi ještě nic neokoukalo. Nejraději mám Valašskou dědinu, proto jsem kluky vzala tam. Za drobný poplatek se může do areálu se psem, ten samozřejmě musí být celou dobu na vodítku. Eliška tedy jela na výlet s námi.
První zastávka: Jurkovičova rozhledna
Nad skanzenem stojí Jurkovičova rozhledna, náš první cíl výletu. Cesta začíná u parkoviště a brzy se rozděluje na dvě trasy, jednodušší z nich má být pohodlně sjízdná kočárkem. My jsme horalové, takže jsme si vybrali prudší lesní pěšinu. Kopec je malý, žádná túra, nahoře jsme byli velice rychle.
Před výstupem na rozhlednu jsme se museli rozdělit, neboť vyhlídka je zapovězena psům. Nejdřív šli kluci, potom holky, i když jedna zatím ještě schovaná u mne v břiše. Vzhledem k tomu, že je rozhledna oproti jiným dost nízko, není výhled nijak zvlášť ohromující. Rozhodně ale doporučuju se přijít podívat, protože po architektonické stránce je rozhledna opravdu pozoruhodná. Jurkovič si na ni dal záležet. Výsledek své práce ovšem u Rožnova neviděl, rozhlednu postavili až mnoho let po jeho smrti.
Ve Valašské dědině jsme začali školou
Hlavní pokladna a vstup do všech tří areálů skanzenu se nachází dole u parkoviště. Kdo chce do Valašské dědiny, může využít i horní vstup v blízkosti rozhledny. Nemuseli jsme se tudíž vracet dolů, rovnou jsme se vrhli na domky. Do většiny domů se dá minimálně nakouknout, některé jsou přístupné úplně. V těch sedí dobově oblečení zaměstnanci připravení vás nejen pohlídat, zda něco neničíte, ale také něco povyprávět.
Začali jsme velkolepě - školou z Velkých Karlovic. Vesnická jednotřídka, kde měl učitel na starost děti od prvního až do osmého ročníku. Vůbec si to nedokážu představit. Mám zkušenost jen s krátkodobým spojením dvou věkově blízkých tříd. Věkový rozptyl v jednotřídce nabízí příležitost k vrstevnickému učení, ale využívaly se kdysi takové metody? Kdo ví. Každopádně to musel mít pedagog perfektně zorganizované.
Nahlédnutí do školy bylo pro mne opravdu zajímavé. Když jsem se před ní fotila, napadlo mě, že jsem si mohla obléct folklorní sukni, abych to prostředí lépe zapadla. Pak jsem si ale uvědomila, že jako těhotná nemám šanci ke staré škole zapadnout. Až do roku 1919 u nás platil celibát učitelek. S těhotenským břichem bych si nezaučila.
Z dalších staveb nás zaujal například větrný mlýn, kterým se dalo otáčet a přizpůsobovat se tak větru. Na otočení prý stačili dva muži. Škoda, že dnes se už mlýnem otáčet nedá, docela ráda bych to viděla. Mezi obyčejnými domky k bydlení byly obrovské rozdíly co se týče velikosti, vnitřního uspořádání i vybavení. Často měli jen jednu větší světnici, ve které vařili i spali. Oddělenou kuchyň měli jen ti bohatější. Domů s několika obytnými místnostmi bylo málo.
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.