Co myslíte, jsou v igelitkování lepší holky nebo kluci?
Byla to neplánovaná hurá akce. Více než týden dopředu jsem na sobotu vyhlásila něco. V práci jsem měla volno, ale zůstavala jsem ve Frýdku, takže by byl skoro hřích něco nepodniknout. Něco mělo být původně bruslení na ostravském náměstí. Výmluva sem, výmluva tam, skoro to vypadalo, že se nakonec nic podnikat nebude. No super, takže se zase budu nudit, nadávala jsem, protože být bez programu je pro mne téměř záhuba. A pak došlo na zázrak!
Od jednoho kamaráda přišla skvostná myšlenka vyjet do hor, já jsem kývla, několika zprávami přemluvila druhého kamaráda a bylo. Přidala se k nám i moje sestra. Paráda, konečně budeme vyrovnaní, pochvalovala jsem si, jelikož naši tradiční sestavu tvoří tři kluci a jedna holka. Sestra pak měla trošku protesty proti mužnosti mých kamarádů a zpochybňovala naši ženskost, ale tím bych se teď nezdržovala.
,,Dneska jsem člověk, co rozdává hašlerky!" hlásala sestřička každou chvilku, zatímco před náma mávala balíčkem hašlerek. Byl to údajně první balíček hašlerek, který si ve svém životě koupila, a měla z toho úplné Vánoce.
,,Tak a tady si to postav," poučil Michal Toma, když jsme autem přijeli na místo, kde se cesta mírně rozšířila. Celou cestu mluvil o tom, jak je zbytečné cpát se s ostatními na placeném parkovišti a že ví o jiném, kde se dá zaparkovat zdarma, jen je kousek dál. Ukázalo se, že tím parkovištěm bylo myšleno místo sotva na dvě auta vedle lesní cesty přímo nad prudkým srazem.
,,Ty má vtipné kamarády!" řekla na to sestra. Během dne ji pak zopakovala nejméně milionkrát, střídala se poměrně rovnoměrně s již zmiňovanou hašlerkovou.
Aby nebylo srandy málo, Michal zavelel, že půjdeme přímo tím srazem, ať si cestu zbytečně neprodlužujeme. Vstaly mi vlasy hrůzou, ale co jsem mohla dělat, kamarádi se sestřikou už byli na cestě. V očích jsem měla smrt, asi mám trochu větší pud sebezáchovy než ostatní. Kdyby aspoň dole nebyl ten potok! Úspěšně jsme se dostali na druhou stranu, nyní nás pro změnu čekalo šplhání nahoru. No co, hlavně že parkujeme zdarma!
Netrvalo dlouho a octli jsme se pod lanovkou. Strhly se divoké diskuze, jestli nahoru pojedeme nebo půjdeme. Problém jsme několikrát uzavřeli, než jsme se však pohli z místa, navrhoval někdo z nás opak. Je až k podivení, že jsme se nakonec definitivně rozhodli a postavili se k okýnku, kde se prodávají lanovkové lístky.
A tak jsme se bez potíží dostali nahoru, na místo, kde zima sněhem rozhodně nešetřila. Dívejte.
Lépe byste to viděli, kdybych vyfotila někoho zabořeného. Třeba mě. Proč mě jen nenapadlo udělat si selfie, když jsem uklouzla a málem se utopila?
Snažili jsme se jít, ale dělali jsme při tom blbosti jak malé děcka, takže jsme se posunovali pomalu. Považuju za hodně dobrý výkon, že jsme dokázali dojít až k soše Radegasta. U ní proběhlo dlouhé focení, malé občerstvení, zakoupení turistické známky a rozčílení se nad majitelem iphonu. (Podrážděně nás poučoval o kvalitě fotek z iphonu a zdůrazňoval, že iphone není mobil.)
Jelikož jsme se nechtěli vracet dolů za tmy, vyrazili jsme po přestávce zpátky. Cesta byla více méně z kopce, proto jsme jako správní blázni neváhali a vytáhli igelitky. Marná snaha, na igelitkách to moc dobře nejezdí, museli jsme se hodně odrážet. Lepší bylo, když jeden jel a druhý mu dělal hnací motor. V tomto stylu jsme o něco později uspořádali závody.
Týmy vznikly tak nějak automaticky, soutěžily holky proti klukům. Já jsem seděla, sestra mě tlačila.
Závodníci vyjeli. Motory ze sebe vydávaly všechnu energii, utíkali, co jim síly stačily... a pak své jezdce spustily. Nabrala jsem mnohem větší rychlost než Tom. Dole jsem byla dřív!
,,Nemám řidičák na igelitku!" vymlouval se.
Poslední úsek jsme šli přímo po sjezdovce. Teda vlastně nešli, fičeli jsme na igelitkách. Tam už to šlo jednoduše.
K autu jsme došli za tmy.
Nohy jsem necítila, ruce skoro taky ne, vlasy jsem měla zmrzlé.
Hurá na horkou čokoládu! :-)
A jak si sníh užíváte vy?
Byla to neplánovaná hurá akce. Více než týden dopředu jsem na sobotu vyhlásila něco. V práci jsem měla volno, ale zůstavala jsem ve Frýdku, takže by byl skoro hřích něco nepodniknout. Něco mělo být původně bruslení na ostravském náměstí. Výmluva sem, výmluva tam, skoro to vypadalo, že se nakonec nic podnikat nebude. No super, takže se zase budu nudit, nadávala jsem, protože být bez programu je pro mne téměř záhuba. A pak došlo na zázrak!
Od jednoho kamaráda přišla skvostná myšlenka vyjet do hor, já jsem kývla, několika zprávami přemluvila druhého kamaráda a bylo. Přidala se k nám i moje sestra. Paráda, konečně budeme vyrovnaní, pochvalovala jsem si, jelikož naši tradiční sestavu tvoří tři kluci a jedna holka. Sestra pak měla trošku protesty proti mužnosti mých kamarádů a zpochybňovala naši ženskost, ale tím bych se teď nezdržovala.
,,Dneska jsem člověk, co rozdává hašlerky!" hlásala sestřička každou chvilku, zatímco před náma mávala balíčkem hašlerek. Byl to údajně první balíček hašlerek, který si ve svém životě koupila, a měla z toho úplné Vánoce.
,,Tak a tady si to postav," poučil Michal Toma, když jsme autem přijeli na místo, kde se cesta mírně rozšířila. Celou cestu mluvil o tom, jak je zbytečné cpát se s ostatními na placeném parkovišti a že ví o jiném, kde se dá zaparkovat zdarma, jen je kousek dál. Ukázalo se, že tím parkovištěm bylo myšleno místo sotva na dvě auta vedle lesní cesty přímo nad prudkým srazem.
,,Ty má vtipné kamarády!" řekla na to sestra. Během dne ji pak zopakovala nejméně milionkrát, střídala se poměrně rovnoměrně s již zmiňovanou hašlerkovou.
Aby nebylo srandy málo, Michal zavelel, že půjdeme přímo tím srazem, ať si cestu zbytečně neprodlužujeme. Vstaly mi vlasy hrůzou, ale co jsem mohla dělat, kamarádi se sestřikou už byli na cestě. V očích jsem měla smrt, asi mám trochu větší pud sebezáchovy než ostatní. Kdyby aspoň dole nebyl ten potok! Úspěšně jsme se dostali na druhou stranu, nyní nás pro změnu čekalo šplhání nahoru. No co, hlavně že parkujeme zdarma!
Netrvalo dlouho a octli jsme se pod lanovkou. Strhly se divoké diskuze, jestli nahoru pojedeme nebo půjdeme. Problém jsme několikrát uzavřeli, než jsme se však pohli z místa, navrhoval někdo z nás opak. Je až k podivení, že jsme se nakonec definitivně rozhodli a postavili se k okýnku, kde se prodávají lanovkové lístky.
A tak jsme se bez potíží dostali nahoru, na místo, kde zima sněhem rozhodně nešetřila. Dívejte.
Lépe byste to viděli, kdybych vyfotila někoho zabořeného. Třeba mě. Proč mě jen nenapadlo udělat si selfie, když jsem uklouzla a málem se utopila?
Snažili jsme se jít, ale dělali jsme při tom blbosti jak malé děcka, takže jsme se posunovali pomalu. Považuju za hodně dobrý výkon, že jsme dokázali dojít až k soše Radegasta. U ní proběhlo dlouhé focení, malé občerstvení, zakoupení turistické známky a rozčílení se nad majitelem iphonu. (Podrážděně nás poučoval o kvalitě fotek z iphonu a zdůrazňoval, že iphone není mobil.)
Jelikož jsme se nechtěli vracet dolů za tmy, vyrazili jsme po přestávce zpátky. Cesta byla více méně z kopce, proto jsme jako správní blázni neváhali a vytáhli igelitky. Marná snaha, na igelitkách to moc dobře nejezdí, museli jsme se hodně odrážet. Lepší bylo, když jeden jel a druhý mu dělal hnací motor. V tomto stylu jsme o něco později uspořádali závody.
Týmy vznikly tak nějak automaticky, soutěžily holky proti klukům. Já jsem seděla, sestra mě tlačila.
Závodníci vyjeli. Motory ze sebe vydávaly všechnu energii, utíkali, co jim síly stačily... a pak své jezdce spustily. Nabrala jsem mnohem větší rychlost než Tom. Dole jsem byla dřív!
,,Nemám řidičák na igelitku!" vymlouval se.
Poslední úsek jsme šli přímo po sjezdovce. Teda vlastně nešli, fičeli jsme na igelitkách. Tam už to šlo jednoduše.
K autu jsme došli za tmy.
Nohy jsem necítila, ruce skoro taky ne, vlasy jsem měla zmrzlé.
Hurá na horkou čokoládu! :-)
A jak si sníh užíváte vy?
Kája
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.