Ani Verča nebyla žádná sexbomba

Název aktuálního TT mi připomíná téma slohové práce na okresním kole Olympiády v českém jazyce: Dodnes nevím, jestli se tomu dá věřit. Svou práci jsem tenkrát nezveřejnila, nebyla jsem s ní spokojená, ačkoli mi ji paní češtinářka chválila. Vtiskla jsem do toho tehdy svůj vlastní příběh. O ten bych se teď ráda podělila i s vámi. (Paní J. M. nechť si příběh po téměř třech letech připomene.)

Bylo to v prváku a bylo mi čtrnáct. To jsou fakta.
Byla jsem škaredá, blbá a nikdo mě neměl rád. To jsou mé tehdejší pocity.
Více než půl roku jsem byla zamilovaná. To je fakt.
Více než půl roku jsem byla zamilovaná do úžasného kluka. To je můj tehdejší pocit.
Více než půl roku jsem byla zamilovaná do hrozného kluka, který se nechal strhnout třídou a postaral se mi o dost nepříjemné zážitky s celým kolektivem. To je fakt. Nechme ho však stranou, chci vám vyprávět úplně jiný příběh.


Tyto informace by vám měly pomoct vytvořit si představy o tom, jak jsem se tehdy cítila. Máte v hlavě puberťačku s mínusovým sebevědomím? Vaše představa je správná. Můžeme jít na příběh!


Byla jsem přihlášená na ICQ. (To je taková ta retro aplikace, na kterou se chatuje s kamarády i neznámými lidmi, hraje se na ni Slide a lama a spamuje se tam šílenými animacemi přes celé chatovací okno.) Na chviličku jsem musela od počítače odejít. Když jsem se vracela, viděla jsem z dálky, že na monitoru něco oranžově bliká.
,,Anežka konečně odpověděla!" blesklo mi hlavou. Nikoliv. Anežka neodpověděla. Za to mi přišla milá zpráva od tajemného ctitele.

Údajně jim byl maturant z našeho gymplu a já jsem se mu moc líbila. Už přesně nevím, jak to probíhalo, přece jenom je to nějaký ten pátek, navíc to pro mě ve výsledku bylo dost nepříjemné, a tak jsem to v hlavě pro jistotu co nejdřív zazdila. Jisté je, že jsme si psali několik dní a že mě během ,,společných večerů" snažil přesvědčit, že nejsem tak ošklivá, jak si připadám, a že opravdu nezůstanu navždy sama.

Kvůli extrémně nízkému sebevědomí jsem mu nevěřila. Myslela jsem si, že si ze mne jenom dělá srandu. Dnes tluču hlavou o zeď, když si vzpomenu, co jsem mu psala. Jak jsem jen mohla klukovi pořád opakovat, že nejsem hezká?

Měl se mnou trpělivost. Psal věci, kterými mě přesvědčoval, že je skutečný a myslí všechno vážně. Dokonce mluvil i o jedné houslistce, bývalé člence našeho orchestru. Později vyšlo najevo, že se dřív ucházel i o ni, bohužel se odstěhovala. V souvislosti s mou neustálou sebekritikou prohlásil:
,,Podívej, Verča taky nebyla žádná sexbomba a jak se mi líbila!" Poněvadž jsem tehdy ještě neměla vyvinutý svůj smysl pro sarkasmus ani um setřit chlapa, trochu jsem se urazila. Dnes se divím, že jsem ho zatím nezařadila do svých návodů na balení holek.

Románek s maturantem netrval dlouho. Všechno mi přišlo tak divné a nesmyslné, až mě jeho pozvání na kávu dohnalo k hroznému činu: Kluka jsem na ICQ zablokovala. Pak přišlo poslední zvonění, svatý týden, maturity (a povodně), můj ctitel zmizel ze školy a už jsem se s ním nikdy neshledala.

Ne, vážně bych tenkrát nebyla schopná mít nějaký vztah a už vůbec ne s někým o tolik starším. Trochu ovšem lituju, že jsem tehdy jednala tak krutě. Kdybych sebrala odvahu a třeba v doprovodu kamarádky na to kafe šla, aspoň bych věděla, jestli se jednalo o skutečného nápadníka, nebo nějakého vtipálka.

Bohužel jsem se zachovala, jak jsem se zachovala, a tak se nikdy nedozvím, jestli to byla pravda.

Co se dá dělat.


Závěrem bych chtěla dodat, že jsem se za těch téměř sedm let podstatně změnila. Dokážu se ocenit a jakž takž umím jednat s muži. Nějakého nápadníka se jen tak nezaleknu. Stejně tak mě nezarazí věkový rozdíl; měla jsem celkem zajímavé pletky s o dvanáct let starším mužem. V prváku mi přišlo šílené, že bych si měla začít s maturantem. Dnes s člověkem, který v tom roce maturoval, plánuju společný život a vůbec mi to nepřijde divné. Člověk se mění...

Kája