Zamilovaná jsem prakticky nepřetržitě od té doby, co si něco jako ,,mít rád" uvědomuju. S postupem věku se měnilo to, jak jsem zamilovanost tajila či dávala zřetelně najevo. V období tajnosti jsem měla hrozně hrozně hrozně velký strach z preventivní kontroly u dětské lékařky. Co kdyby to náhodou bylo poznat?
Ve školce jsem stihla vystřídat tři kluky. Lépe řečeno k Mirečkovi jsem měla mimořádný vztah celou dobu, ale on se mnou vůbec nechtěl plánovat svatbu, tak jsem si hledala náhradníky. Jelikož jsem chtěla být selka, požadovala jsem po svém budoucím manželovi, aby nebyl proti stát se sedlákem. První, kdo mi kývnul, byl Daliborek, bohužel se mu však nakonec zalíbil více kuchař. Pak jsem k sedláctví ukecala Filípka. Na procházkách jsme bývali ve dvojici spolu a vymýšleli jsme si jména pro děti. Po čase mě zklamal i on, našel si jinou. A mi nezbývalo, než se spokojit s Mirečkem. Smířila jsem se s nezávazným filtrem a doufala, že z toho jednou bude něco víc, ač jsem o tom tehdy samozřejmě neuvažovala takto...
Školka byl věk, kdy jsem se s láskou nijak nesnažila tajit, ale ani ji nedávala najevo. Když se mamka zeptala, jestli mám Mirečka ráda, řekla jsem, že ano. Sama od sebe bych ji to však neřekla.
S nástupem do školy jsem poznala spoustu dalších kluků. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem se. První školní zamilovanost netrvala dlouho a jelikož dotyčný byl syn mamčiny kamarádky, doma jsem o tom mlčela. Večer jsem si tajně sahala na břicho a zkoumala, jestli se náhodou nezvětšuje. Byl to takový jednoduchý těhotenský test. Nesmějte se. Nevěděla jsem, co se musí stát. Věděla jsem jen, že se lidé musí mít rádi.
S další školní zamilovaností opadl stud a doma jsem prakticky o ničem jiném nemluvila. Nejen o mém objevu, ale i o tom, kdo ze třídy má koho rád a mamka jen kroutila hlavou, jak se to řetězí a nikde nevznikají dvojičky. Nebyl to milostný trojúhelník. Úhlů bylo snad dvacet.
Ve třetí třídě si spolužák uvědomil, že se mu strašně líbím a že se mnou chce chodit. Na pár dní mě tím úplně dostal, na škole v přírodě jsem se s ním vodila za ruku. Nelíbilo se mi však, jak se to šířilo po celé škole. Když jsem slyšela, jak spolužačka říkala paní vychovatelce, že Kája a Denis spolu chodí, začala jsem se strašně stydět. A bylo po vztahu.
A pak jsem se zbláznila do Petě. Trvalo to neskutečně dlouho nejen z mé strany. Přímo jsme si to nikdy neřekli, slyšeli jsme to jen, když jsme s ostatními hráli ,,pravda nebo úkol". Hodně jsme si povídali. Peťa byl gantleman, zvedal mi židličku. Vlastně to bylo asi to nejkrásnější, co jsem zažila.
Doma jsem se o lásce začala stydět mluvit. Totálně. Jak mě rodina podezírala, že se mi nějaký kluk líbí, připadalo mi to strašně trapné. Cítila jsem se hrozně nesvá, když si někdo v pohádce vyznával lásku. Bylo to pro mě téma, o kterém se nesmí mluvit. A měla jsem jít na tu obávanou preventivní kontrolu.
Tehdy jsem napsala první dotaz do Alíkovské poradny. Nemůže náhodou paní doktorka nějak zjistit, že jsem zamilovaná? Třeba podle poslechu srdce nebo tak. Bála jsem se, že by to poznala a chtěla by mi to napsat do karty. A že by zjišťovala, kdo to je. A řešila by to s mamkou. A mamka by se dozvěděla něco, co před ní tak moc tajím! Úlevu jsem pocítila až po kontrole. Alíkovo uklidňování nestačilo.
Časy se mění. Dnes jsem na tom asi podobně jako ve školce. Lásku netajím, ani se s ní nijak nechlubím. A možná taky přemýšlím o jménech pro děti. Jen asi o cosi vážněji a reálněji. Minimiálně v tom, že těch dětí rozhodně neplánuju deset.
Nevím proč, zapletl se mi dnes do snu právě onen Peťa, tak se mi to všechno živě vybavilo. A co vy? Taky navazujete vztahy odjakživa, nebo vás dřív láska nic neříkala? A styděli jste se o ní mluvit?
prosinec 2015
Ve školce jsem stihla vystřídat tři kluky. Lépe řečeno k Mirečkovi jsem měla mimořádný vztah celou dobu, ale on se mnou vůbec nechtěl plánovat svatbu, tak jsem si hledala náhradníky. Jelikož jsem chtěla být selka, požadovala jsem po svém budoucím manželovi, aby nebyl proti stát se sedlákem. První, kdo mi kývnul, byl Daliborek, bohužel se mu však nakonec zalíbil více kuchař. Pak jsem k sedláctví ukecala Filípka. Na procházkách jsme bývali ve dvojici spolu a vymýšleli jsme si jména pro děti. Po čase mě zklamal i on, našel si jinou. A mi nezbývalo, než se spokojit s Mirečkem. Smířila jsem se s nezávazným filtrem a doufala, že z toho jednou bude něco víc, ač jsem o tom tehdy samozřejmě neuvažovala takto...
Školka byl věk, kdy jsem se s láskou nijak nesnažila tajit, ale ani ji nedávala najevo. Když se mamka zeptala, jestli mám Mirečka ráda, řekla jsem, že ano. Sama od sebe bych ji to však neřekla.
S nástupem do školy jsem poznala spoustu dalších kluků. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem se. První školní zamilovanost netrvala dlouho a jelikož dotyčný byl syn mamčiny kamarádky, doma jsem o tom mlčela. Večer jsem si tajně sahala na břicho a zkoumala, jestli se náhodou nezvětšuje. Byl to takový jednoduchý těhotenský test. Nesmějte se. Nevěděla jsem, co se musí stát. Věděla jsem jen, že se lidé musí mít rádi.
S další školní zamilovaností opadl stud a doma jsem prakticky o ničem jiném nemluvila. Nejen o mém objevu, ale i o tom, kdo ze třídy má koho rád a mamka jen kroutila hlavou, jak se to řetězí a nikde nevznikají dvojičky. Nebyl to milostný trojúhelník. Úhlů bylo snad dvacet.
Ve třetí třídě si spolužák uvědomil, že se mu strašně líbím a že se mnou chce chodit. Na pár dní mě tím úplně dostal, na škole v přírodě jsem se s ním vodila za ruku. Nelíbilo se mi však, jak se to šířilo po celé škole. Když jsem slyšela, jak spolužačka říkala paní vychovatelce, že Kája a Denis spolu chodí, začala jsem se strašně stydět. A bylo po vztahu.
A pak jsem se zbláznila do Petě. Trvalo to neskutečně dlouho nejen z mé strany. Přímo jsme si to nikdy neřekli, slyšeli jsme to jen, když jsme s ostatními hráli ,,pravda nebo úkol". Hodně jsme si povídali. Peťa byl gantleman, zvedal mi židličku. Vlastně to bylo asi to nejkrásnější, co jsem zažila.
Doma jsem se o lásce začala stydět mluvit. Totálně. Jak mě rodina podezírala, že se mi nějaký kluk líbí, připadalo mi to strašně trapné. Cítila jsem se hrozně nesvá, když si někdo v pohádce vyznával lásku. Bylo to pro mě téma, o kterém se nesmí mluvit. A měla jsem jít na tu obávanou preventivní kontrolu.
Tehdy jsem napsala první dotaz do Alíkovské poradny. Nemůže náhodou paní doktorka nějak zjistit, že jsem zamilovaná? Třeba podle poslechu srdce nebo tak. Bála jsem se, že by to poznala a chtěla by mi to napsat do karty. A že by zjišťovala, kdo to je. A řešila by to s mamkou. A mamka by se dozvěděla něco, co před ní tak moc tajím! Úlevu jsem pocítila až po kontrole. Alíkovo uklidňování nestačilo.
Časy se mění. Dnes jsem na tom asi podobně jako ve školce. Lásku netajím, ani se s ní nijak nechlubím. A možná taky přemýšlím o jménech pro děti. Jen asi o cosi vážněji a reálněji. Minimiálně v tom, že těch dětí rozhodně neplánuju deset.
Nevím proč, zapletl se mi dnes do snu právě onen Peťa, tak se mi to všechno živě vybavilo. A co vy? Taky navazujete vztahy odjakživa, nebo vás dřív láska nic neříkala? A styděli jste se o ní mluvit?
Kája
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.