V úterý jsem se vypravila na dlouhou cestu do Zlína. Vystřídala jsem celkem pět vlaků, nejhorším jela skoro hodinu, nejlepším asi deset minut. Přečetla jsem při tom několik kapitol nové knížky. A proč jsem do Baťova města jela? No přece proto, že tam v Masters of rock cafe hrála moje oblíbená Sonata Arctica. :)
Jenomže my už jsme staré.
A tak jsem přijela až o půl šesté. Terka dokonce v sedm! Na místo jsme dorazily asi tři čtvrtě hodiny před začátkem koncertu. S klidem jsme si uložily věci do šatny, odskočily si na záchod a až potom vyrazily do sálu. I přes pomalé tempo jsme se dostaly na krásné místo.
,,Za jak dlouho to začíná?" ,,Za dvacet minut." (představte si otrávené zvuky)
,,Budou dvě předkapely." ,,Tak moc?" (znovu si představte otrávené zvuky)
,,Končit to má ve 23:35. Určitě se zpozdí. Než se dostaneme ven, než dojdeme k Anežce, než půjdeme spát, budou skoro dvě." (a zase ty otrávené zvuky)
Nastupuje první předkapela. Publikum ji vítá křikem, já si v duchu říkám ,,pusťte tam Sonatu". Skončila první písnička, všichni kolem zveddají ruce se vztyčeným ukazovákem a malíkem. ,,Proč to dělají?" ptám se sama sebe. Pak se mi vybavuje, jak jsem toto gesto vnímala před pěti šesti lety... a je mi to definitivně jasné. Jsem stará!
První předkapela skončila. Nutno uznat, že byla docela fajn.
,,A teď už Sonatu, nechci další zdržování!" Bohužel ještě jedna předkapela byla. Nezaujala mě tolik, jako předchozí. Vlastně mě nazaujala vůbec. Terka z nudy zkoumala moje konečky. (Uznala, že je mám hezké, heč! Je vidět, že balzám od Alverde je účinný.)
O přestávce se kousek od nás strhla rvačka. Vyděšeně jsem couvla a doufala, že toho rváči co nejdřív nechají. Chodit v noci po městě se nebojím, ale teď jsem se opravdu cítila ohroženě. Můžeme to brát jako další důkaz stáří, před pěti lety jsem totiž jeden koncertní konflikt brala jako fajn vzrůšo a zpestření...
,,Proč jsme tu vůbec chodily?"
,,Příště ty peníze propijeme v čajovně!"
S nástupem Sonaty Arcticy ze mě pocity stáří opadly. Blonďáček bubeník, basák s psycho pohledem, pěkný klávesák, zpěvák Tonny s hereckým talentem a můj kytarista, se kterým jsme se na sebe před třemi lety pořád ksychtili a který mi na závěr vtiskl do ruky trsátko. Láska na celý život!
Nějak nevím, co víc ke koncertu říct. Neměla jsem tak dokonalé místo a kontakt s kapelou jako posledně, nekonaly se ksychty ani trsátko. Nezahráli mi přeslazenou zamilovanou Love ani Tonny nezdramatizoval What did you do in the war, dad? Fullmoon a I have right však zaznělo. Celkově jsem si to užila a šíleně mi to uteklo.
Další den začal drasticky. Byla jsem v bdělém stavu, ale nebyla jsem schopna si sednout. Trvalo dost dlouho, než jsem se nějak rozjela.
Na programu jsem měla cestu do Vizovic za sestrou. Slíbila mi pozvání na čokoládu! Do jedné ale měla školu, tak jsem se nějak musela zabavit. Jelikož bylo venku příjemně teplo, napadlo mě přečíst někde na lavičce dalších pár kapitol. Náhle přišel prudký déšť, a tak jsem s knihou skončila ve Zlatém jablku. Dopoledne se tedy příliš nelišilo od pracovního: četla jsem si v obchodním centru. Jen mi nehrozilo, že mě vyruší nějaký zákazník.
Když jsem přijela do Vizovic, bylo zase krásné počasí. Proto jsme plánovaly jít po čokoládovně na procházku. ,,Ale kam, když je takové bláto?" Ještě jsme netušily, že bude bláto největší problém. Nepředbíhejme však. Nejdřív ta čokoládovna!
Už rok a půl jsem tam měla bydlet, místo toho se psychicky připravuji
na život v Praze. Zlín mám radši, ale mnohem víc mi záleží na tom,
s kým budu žít. Proto se nakonec i do té Prahy těším. :-)
na život v Praze. Zlín mám radši, ale mnohem víc mi záleží na tom,
s kým budu žít. Proto se nakonec i do té Prahy těším. :-)
Kdybychom byly mladší, přijely bychom do Zlína nejpozději v pět, a utíkaly před MoR cafe vystát/vysedět důlek, než by konečně začali pouštět dovnitř. Po vstupu bychom se ničím nezdržovaly, utíkaly k pódiu a držely si nějaký super flek. Únavným postáváním v sále bychom se vůbec nestresovaly. Jakmile by nastoupila nějaká kapela, naše ruce by vyletěly do vzduchu, prsty do paroháče a nejspíš bychom vůbec nelenily s pokřikováním ,,hej, hej, hej".
Jenomže my už jsme staré.
A tak jsem přijela až o půl šesté. Terka dokonce v sedm! Na místo jsme dorazily asi tři čtvrtě hodiny před začátkem koncertu. S klidem jsme si uložily věci do šatny, odskočily si na záchod a až potom vyrazily do sálu. I přes pomalé tempo jsme se dostaly na krásné místo.
,,Za jak dlouho to začíná?" ,,Za dvacet minut." (představte si otrávené zvuky)
,,Budou dvě předkapely." ,,Tak moc?" (znovu si představte otrávené zvuky)
,,Končit to má ve 23:35. Určitě se zpozdí. Než se dostaneme ven, než dojdeme k Anežce, než půjdeme spát, budou skoro dvě." (a zase ty otrávené zvuky)
Nastupuje první předkapela. Publikum ji vítá křikem, já si v duchu říkám ,,pusťte tam Sonatu". Skončila první písnička, všichni kolem zveddají ruce se vztyčeným ukazovákem a malíkem. ,,Proč to dělají?" ptám se sama sebe. Pak se mi vybavuje, jak jsem toto gesto vnímala před pěti šesti lety... a je mi to definitivně jasné. Jsem stará!
První předkapela skončila. Nutno uznat, že byla docela fajn.
,,A teď už Sonatu, nechci další zdržování!" Bohužel ještě jedna předkapela byla. Nezaujala mě tolik, jako předchozí. Vlastně mě nazaujala vůbec. Terka z nudy zkoumala moje konečky. (Uznala, že je mám hezké, heč! Je vidět, že balzám od Alverde je účinný.)
O přestávce se kousek od nás strhla rvačka. Vyděšeně jsem couvla a doufala, že toho rváči co nejdřív nechají. Chodit v noci po městě se nebojím, ale teď jsem se opravdu cítila ohroženě. Můžeme to brát jako další důkaz stáří, před pěti lety jsem totiž jeden koncertní konflikt brala jako fajn vzrůšo a zpestření...
,,Proč jsme tu vůbec chodily?"
,,Příště ty peníze propijeme v čajovně!"
S nástupem Sonaty Arcticy ze mě pocity stáří opadly. Blonďáček bubeník, basák s psycho pohledem, pěkný klávesák, zpěvák Tonny s hereckým talentem a můj kytarista, se kterým jsme se na sebe před třemi lety pořád ksychtili a který mi na závěr vtiskl do ruky trsátko. Láska na celý život!
Nějak nevím, co víc ke koncertu říct. Neměla jsem tak dokonalé místo a kontakt s kapelou jako posledně, nekonaly se ksychty ani trsátko. Nezahráli mi přeslazenou zamilovanou Love ani Tonny nezdramatizoval What did you do in the war, dad? Fullmoon a I have right však zaznělo. Celkově jsem si to užila a šíleně mi to uteklo.
Další den začal drasticky. Byla jsem v bdělém stavu, ale nebyla jsem schopna si sednout. Trvalo dost dlouho, než jsem se nějak rozjela.
Na programu jsem měla cestu do Vizovic za sestrou. Slíbila mi pozvání na čokoládu! Do jedné ale měla školu, tak jsem se nějak musela zabavit. Jelikož bylo venku příjemně teplo, napadlo mě přečíst někde na lavičce dalších pár kapitol. Náhle přišel prudký déšť, a tak jsem s knihou skončila ve Zlatém jablku. Dopoledne se tedy příliš nelišilo od pracovního: četla jsem si v obchodním centru. Jen mi nehrozilo, že mě vyruší nějaký zákazník.
Když jsem přijela do Vizovic, bylo zase krásné počasí. Proto jsme plánovaly jít po čokoládovně na procházku. ,,Ale kam, když je takové bláto?" Ještě jsme netušily, že bude bláto největší problém. Nepředbíhejme však. Nejdřív ta čokoládovna!
Zámecká pochoutka - na zmrzlinu nalijí horkou čokoládu.
Pořádnou horkou čokoládu! Ne zalitý prášek!
Pořádnou horkou čokoládu! Ne zalitý prášek!
Zámecká čokoládovna se přestěhovala do většího prostoru, na místo původní knihovny. Kde je knihovna teď, sestra neví. Je jasně vidět, že lidé mají radši čokoládu než knihy. Já bych to s radostí zkombinovala. Proč nejíst horkou čokoládu a číst si u toho? Aha, něco mě napadlo. Mohla by vzniknout knižní podoba zámecké pochoutky. :-)
Mezitím, co jsme si vychutnávaly kafíčka a dobrůtky, začalo venku opět pršet...
Z procházky do Jasenné se stal okruh po vizovických obchůdcích. V tamějších domácích potřebách naleznete vše, nač si jen vzpomenete. Doporučuji!
Ve tři čtvrtě na čtyři mi jel Luhačovičan, nejdražší verze přímých autobusů z Vizovic až domů. Bylo fajn jet po delší době známou trasu se známým panem řidičem. Jen cena lehce stoupla! A to jsem si, prosím pěkně, už na zastávce nachystala přesně sto osm korun. Achjo.
Tím můj výlet skončil.
Zítra jedu na další. Do Olomouce. Do školy. To už rozhodně nebude tak zajímavé...
Kája
Přijde čas, kdy do těch koncertů člověk přestane dávat tolik energie .... v klídku poslouchat a fotit a skopičiny nechat na mladších :) :)
OdpovědětVymazatAle zas... na malých akcích do toho dávám všechno. Když mám kontakt s kapelou atd. :) Ty velké jsou strašně anonymní.
VymazatHlavně, že se koncert líbil :) Já byla před měsícem v Praze na Epice a Powerwolfech a veliká spokojenost.
OdpovědětVymazatCelou dobu jsem čekala až napíšeš kolik ti je let. :-) Aneb po chvílí čtení jsem si připadala mladá. :D
OdpovědětVymazatJinak Sonatu mam ráda. také bych zašla na koncert, ale hold člověk nemůže být všude. :-D
Je mi... sakra, dvacet jedna! Ještě jsem si na ten rok navíc nezvykla. :( :D
VymazatTa první fotka se povedla, sluší ti to tam. :-)
OdpovědětVymazatNo to víš, já jsem prostě hezká. :-P
VymazatČokoládovna je tak úžasná, že jsem ráda, že je tak daleko. Byla bych tam pořád. :D :D To bych potom musela mnooohem víc běhat. :D
OdpovědětVymazatStarneme, sel sem. V noci, kdyz je uplne ticho, jasne slysime, jak nam kornatej tepny :D Hele metal se neohraje a MoR je vzdycky super. I po letech. Tohle Cafe jeste neznam, ale urcite taky fajn. Jinak Sonatu miluju a na blogu mam dokonce cover Shy :)
OdpovědětVymazatJe fajn, jen doporučuji zaparkovat někde dál, parkoviště na Čepkově je hloupě vyřešené, platí se u automatu těsně před odjezdem Fronty nebraly konce. :D Zdravím kolegu fanouška! :D
VymazatHah, asi jsem taky už stará. :d Sice se furt na koncertech dost hýbám a jsem natěšná, ale jinak už nehopkám tolik, jak dřív. :D Jinak v Masters of rock ve Zlíně je to super, jen mě štve, že je tam vždycky šílený vzduch. Mám nízký tlak a dělá mi to docela problém, kazí mi to zážitek. :/
OdpovědětVymazatJinak musím někdy do Vizovic zajet, ten pohár s čokoládou vypadá úžasně!! Už se tam delší dobu chystáme na výlet. Teď, když je konečně skoro jaro to bude určitě hezká procházka kolem zámku zakončená takovou sladkou tečkou. :))
blog Days of Daysy
Agregátor blogů - zviditelni svůj blog
Já se hýbu o sto šest, když jsem na malinkém koncertě kapely, kterou znám i osobně. Tam mě to baví.
VymazatVýlet ti schvaluju!
:D
OdpovědětVymazatNáhodou to je roztomilá připomínka toho, jak stárneme :D Pořád lepší než moje varianta, kdy mi máma při návštěvě připomněla, že už jsem tak stará, že bych měla mít chlapa a dítě, že už mám dost na čase :D
OdpovědětVymazatTo je horší, máš pravdu.
Vymazat