Chtěli jsme papouška, ale neměli jsme místo na klec, a tak jsme si pořídili psa

Skoro každé dítě chce mít doma nějaké zvířátko. Já a moje sestra jsme nebyly výjimkou. Když jsem byla ve třetí třídě, blížily jsme se zdarnému cíli. Vypadalo to, že s námi od léta bude bydlet papoušek. Na poslední chvíli z něj ale sešlo. O necelý rok později se k nám nastěhoval pejsek Fík. Dovolte, abych vám náš zvířecí příběh povyprávěla trochu podrobněji.




Mít svoje vlastní zvířátko

„Každé dítě přece mělo křečka," slyšela jsem nedávno. Pro nás to neplatí. Křečka jsme neměly. Neměli jsme vůbec žádné zvířátko - a vlastně mi to ani nijak nevadilo. O křečcích a morčatech jsem věděla jen z doslechu. Měla jsem ráda kočičky a pejsky (a slepičky...). Ve školkových letech mi ale připadalo nesmyslné, aby pes chodil do domu. Dnes spím se dvěma psy najednou v jedné posteli.

Touha po zvířátku přišla až během školní docházky. Na nějaké dětské akci jsme hladily na břísku aru araraunu. Byla to láska na první pohled. Najednou se u nás pořád mluvilo o papouškovi. Rodiče dostali dvě možnosti: Buď si ho koupíme, nebo nám pořídí brášku. To byla naše druhá mánie. Chtěla jsem chodit na procházy s kočárkem. Zrodil se alespoň náš neviditelný Láďa. 

Budeme mít papouška? 

Rodičům se papouščí myšlenka se zalíbila (mnohem více než další mimino). Půjčili jsme v knihovně hromadu poučné litaratury. Jako vášnivá čtenářka jsem ty důležité informace úplně hltala. O chovu papouška jsem věděla všechno. Museli jsme ovšem učinit důležitá rozhodnutí. 

a) Bude to korela nebo andulka? 
Já jsem byla pro korelu, sestra pro andulku. Byl to těžký spor, nakonec jsem zvítězila já.

Rodičové se ptali ve zverimexu a předběžně plánovali, kdy se papagáj nastěhuje. Mělo se tak stát o prázdninách během taťkovy delší dovolené. Sledovala jsem kalendář a těšila se. No jo. Jenže...

b) Kam dáme klec?
Korela potřebuje prostor. Kam tak obrovskou klec dát? Na to jsme dříve nepomysleli. 

A tak se projekt Papoušek pozastavil a už nikdy neobnovil. Náš byt nebyl na přítomnost korely přizpůsobený. Klec by všude jen překážela. Hledali jsme alternativní řešení. Jednou z možností bylo pořízení drobnějšího ptáčka, třeba zebřičky. Jenomže co je takový malý vrabčák proti korele!

Malí ptáčci se nekonali. 

Za to se stalo něco jiného. V listopadu jsme se dívali na Tak neváhej a toč. V jednom z videí dělal blbosti roztomilý bílý pejsek. Autorka videa pak prozradila název plemene: Bišonek. 

Nová mánie je tady! 

Ještě ten večer jsme sedli k internetu a zkoumali, co to ten bišonek vlastně je. Fotky nás okouzlily! Do postele jsme šly s tím, že nejspíš budeme mít bišonka doma. Zpětně si říkám, že rodiče už nejspíš o psovi už nějakou dobu uvažovali a bišonek v televizi byl jen impulz, aby se do toho konečně pustili. My jsme to vnímaly jako rozhodnutí z ničeho nic - a to na tom bylo krásné

Znovu jsem četla hromadu poučné literatury o bišonech i psech obecně. Mamka mezitím hledala chovatelku. Tedy spíš "chovatelku". Ženskou, která prodávala štěňata bez papírů a když ji chov omrzel, svoji smečku prodala. (O pár let později jsem našla její staré inzeráty. Bylo mi z toho smutno.) V deseti jsem těžko mohla vědět. Dnes bych nic takového samozřejmě nedovolila. 


Nastěhoval se pes

16. 3. 2006 se bišonce Uhrince narodilo šest štěňat. Mezi nimi byl i náš Fík
Nastěhoval se k nám 6. 5. ve věku sedmi týdnů. Další nehorázná chyba - a to si představte, že nám ho ta paní chtěla nacpat ještě dříve. Naštěstí jsme neměli vhodné podmínky, opravovala se koupelna. 

Jaro 2006 - Fík 4 měsíce, Kája 10 let

Nyní je Fíkovi 13 let. Špatně vidí, špatně slyší a nesmí jíst tučné jídlo, ale jinak je zdravý a čiperný
Kromě něj mám ještě šeltii Elišku. Dohromady jsou správně bláznivá dvojka. 

Léto 2018 - Elinka 4 měsíce, Fík 12 let

Chtěli jsme papouška, ale neměli jsme místo na klec, a tak jsme si pořídili psa. Teď už víte, jak to přesně bylo. Jaké byly začátky se štěňátkem a jak jsem propadla nekonečné psí lásce vyprávím v článku Jak se Kája zamilovala do psů


Kája

Komentáře

  1. My máme doma boloňáčka, naštěstí mamka tenkrát narazila na papírovou chovatelku, jinak by u nás dost možná taky pobíhal pejsek bez PP. Moje zlatíčko už má šestnáct a půl roku, hotový rekordman. :) Teď už bohužel špatně vidí a někdy i slyší, tuhnou mu klouby a rozhodně lidskou společnost nevyhledává. Na druhou stranu téměř každý den ještě trochu poběhá po zahradě. A nevyměnila bych ho za nic na celém světě. :) Je super, že se Eliška s Fíkem tak zžili. Fíkovi přeji takový krásný úctyhodný věk jako má můj pejsek! :) Day

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, to je super věk! :-) Má se uvás moc dobře. :-)

      Vymazat
  2. Také jsme se sestrou chtěly psa (a koně :D). Strejda má ale farmu (kozy, ovce, králíky, slepice, psa, kočky...), takže u něj jsme byly pečené vařené a to nám vlastní zvíře vynahradilo. V paneláku jsme stejně zvíře mít nemohli. Když jsme nastoupili do školy, přestěhovali jsme se do domu. K 8. narozeninám jsme dostaly křečka. Pak se najednou začali množit a měli jsme je několik let. Poslední umřel asi před 4 roky na podzim. K Vánocům jsme si přáli dalšího křečka. Dostali jsme ale králíčka :). Pak jsme koupili ještě jednoho a dali ho sestřeničinému synovi (8 let mu tehdy bylo) k Vánocům. Na jaře si ale pořídili psa a králík byl nadbytečný. V létě nám ho dali na hlídání, když jeli k moři. Mamka si králíka zamilovala. Ani se jí ho nechtělo vracet a oni ho taky nechtěli zpátky :D.. Taťkovi se to moc nelíbilo, ale nakonec jsme měli králíky dva. To trvalo asi 2 roky. Teď už máme jen jednoho (toho "půjčeného") :(, ten starší před měsícem umřel. Už byla stará, nemocná, ale měla u nás hezký život. Byla moc hodná <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je mi jasné, že bys měla nejradši koně. :) Ale ty si užiješ.
      Strejdova farma musí být fan, tam bych taky byla pořád, jestli to není daleko.
      Králíček sice není pes, ale kdybych nemohla mít psa, určitě bych si pořídila aspoň ušáka. Nebo pro mne za mne morče! Bez zvířat je domov smutný.
      Zvířátka bohužel odcházejí, je to smutné, ale nic s tím neuděláme. Hlavně, že se u nás mají dobře a že na ně v dobrém vzpomínáme. :)

      Vymazat
    2. Přesně tak :). S koněm je veliká práce. Mohu si za ním jezdit kdy chci, takže je to fajn.
      Strejda má farmu ve stejném městě, jako mi bydlíme, takže úplně super :)

      Vymazat
  3. Jako malá jsem měla křečka, vlastně asi několik postupně. Ale jednoho si pamatuju hodně živě. Jmenoval se Oudí a byl neskutečný. Normálně poslouchal jak pes (přišel na zavolání) a dožil se neskutečného věku 5 let. Po něm jsem ale už dalšího křečka nechtěla, říkala jsem, že tento bude ten, který mi v srdci má zůstat napořád.
    Teď máme papouška i psa :D Papouška nechceš, minimálně ne našeho šikanátora :D

    OdpovědětVymazat
  4. Papoušek mě potom přešel, ale jsem zvířecí, takže bych si dala říct s jakýmkoliv živým tvorem.
    Není to vlastně tak dávno, co jsem byla na výstavě exotického ptactva a hned jsem zase nějakého papouška chtěla... :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.