6. 5. 2006 se k nám nastěhoval malinký Fíček. Co tomu předcházelo, jsem popisovala v nedávném článku. Dnes navážeme a povíme si, jaké byly naše první měsíce se štěňátkem a jak jsem se díky němu po uši zamilovala do psů. Packu na to!
Z předchozího článku víte, že jsme chtěli domů papouška, ale nevěděli jsme, kam dát klec, a tak jsme si to nakonec rozmysleli a pořídili si psa. Vyprávění skončilo dnem, kdy se k nám nastěhovalo štěně. První měsíce se štěňátkem jsou náročné, především kvůli loužičkám na koberci, ale hlavně veselé a radostné. Úplný začátek s Fíkem byl ovšem spíše smutný - alespoň pro mne.
Bylo mi deset a hlavně jsem moc citlivá, co se týče psů a zvířat obecně. Když jsme Fíka přinesli domů, zmateně chodil a hledal maminku. Okamžitě jsem se rozbrečela a prohlašovala jsem, že hned další den pojedu štěně vrátit, aby bylo tak, kde patří. Bylo mi smutného Fíčka moc líto. Do večera jsme se oba trochu uklidnili, bohužel přišla noc a ta bývá na stesk nehorší. Fíček kňučel a kňučel, já jsem ho hladila a kňučela s ním. Opravdu drsná noc. Dodnes je mi úzko, když si na to vzpomenu.
Další den Fík skoro celý prospal. Štěňátka jsou jako miminka, navíc byl asi dost vyčerpaný z nočního tesknění. Vstával až večer, když už jsme se sestrou spaly. Z uplakánka byl najednou šílený ďáblík. Přepadával rodiče a chtěl se prát (samozřemě ze hry).
Jak štěně rostlo, tak rostla jeho vynalézavost, obratnost a divokost her. Já a sestra jsme to s ním měly těžké. Fík v nás viděl snadné soupeřky, a tak na nás číhal a z prudka vystartoval, když jsme šly kolem. Nebyly jsme schopné se mu bránit, seděly/ležely jsme na zemi a smály jsme se. Fíček nám škubal ponožky a trička tak dlouho, dokud nás rodiče nezachránili. Milí rýpalové, znovu podotýkám, že to bylo přepadávání ze hry, nehrozilo nám žádné nebezpečí.
Byla jsem do péče o štěňátko celá hrr. Kdykoliv bylo třeba jít k veterináři (několik očkování, čipování), šla jsem taky. Pravidelně jsem ho česala, i když ne zrovna pořádně. Několikrát za den jsem brala Fíčka na procházku (ve skutečnosti jsme jen obešli dům, ale to v zásadě nic nemění). Pořád dokola jsem četla knížku o bišonech a přemýšlela, jestli se staráme dobře.
V deseti jsem poznala svou největší životní lásku. Psy. Studovala jsem do podrobna všechna možná plemena, porovnávala jejich standarty, učila se nazpaměť, odkud který pes pochází. Psala jsem básničky a písničky o psech, kreslila jsem většinou psy, všechno se začalo točit kolem psů.
Ve čtrnácti jsem začala odebírat časopis Svět psů, o rok později jsme se s Fíkem přihlásili na agility. Vydrželo nám to tři roky. Fík běhal rád, ale většinou ho zajímaly spíše feny, takže měl ve výkonech velké výkyvy.
Jednu dobu jsem dokonce uvažovala o studiu kynologie, z čehož jsem ale upustila.
Jsem prostě milovnice psů - a jde to dost poznat. Jen se podívejte na moje řetízky, ťapkové legíny, sbírku plyšových psů... a touhu mít doma pořádnou šeltinčí smečku!
V povídání o psí mánii budeme pokračovat zase někdy příště. :-)
Jaká zvířata se líbí vám?
Z předchozího článku víte, že jsme chtěli domů papouška, ale nevěděli jsme, kam dát klec, a tak jsme si to nakonec rozmysleli a pořídili si psa. Vyprávění skončilo dnem, kdy se k nám nastěhovalo štěně. První měsíce se štěňátkem jsou náročné, především kvůli loužičkám na koberci, ale hlavně veselé a radostné. Úplný začátek s Fíkem byl ovšem spíše smutný - alespoň pro mne.
Bylo mi deset a hlavně jsem moc citlivá, co se týče psů a zvířat obecně. Když jsme Fíka přinesli domů, zmateně chodil a hledal maminku. Okamžitě jsem se rozbrečela a prohlašovala jsem, že hned další den pojedu štěně vrátit, aby bylo tak, kde patří. Bylo mi smutného Fíčka moc líto. Do večera jsme se oba trochu uklidnili, bohužel přišla noc a ta bývá na stesk nehorší. Fíček kňučel a kňučel, já jsem ho hladila a kňučela s ním. Opravdu drsná noc. Dodnes je mi úzko, když si na to vzpomenu.
Další den Fík skoro celý prospal. Štěňátka jsou jako miminka, navíc byl asi dost vyčerpaný z nočního tesknění. Vstával až večer, když už jsme se sestrou spaly. Z uplakánka byl najednou šílený ďáblík. Přepadával rodiče a chtěl se prát (samozřemě ze hry).
Jak štěně rostlo, tak rostla jeho vynalézavost, obratnost a divokost her. Já a sestra jsme to s ním měly těžké. Fík v nás viděl snadné soupeřky, a tak na nás číhal a z prudka vystartoval, když jsme šly kolem. Nebyly jsme schopné se mu bránit, seděly/ležely jsme na zemi a smály jsme se. Fíček nám škubal ponožky a trička tak dlouho, dokud nás rodiče nezachránili. Milí rýpalové, znovu podotýkám, že to bylo přepadávání ze hry, nehrozilo nám žádné nebezpečí.
Byla jsem do péče o štěňátko celá hrr. Kdykoliv bylo třeba jít k veterináři (několik očkování, čipování), šla jsem taky. Pravidelně jsem ho česala, i když ne zrovna pořádně. Několikrát za den jsem brala Fíčka na procházku (ve skutečnosti jsme jen obešli dům, ale to v zásadě nic nemění). Pořád dokola jsem četla knížku o bišonech a přemýšlela, jestli se staráme dobře.
Fíček 13, Eliška 1,5 |
Ve čtrnácti jsem začala odebírat časopis Svět psů, o rok později jsme se s Fíkem přihlásili na agility. Vydrželo nám to tři roky. Fík běhal rád, ale většinou ho zajímaly spíše feny, takže měl ve výkonech velké výkyvy.
Jednu dobu jsem dokonce uvažovala o studiu kynologie, z čehož jsem ale upustila.
Jsem prostě milovnice psů - a jde to dost poznat. Jen se podívejte na moje řetízky, ťapkové legíny, sbírku plyšových psů... a touhu mít doma pořádnou šeltinčí smečku!
V povídání o psí mánii budeme pokračovat zase někdy příště. :-)
Jaká zvířata se líbí vám?
Kája
Psi jsou skvělí :) také je mám moc ráda. Ale u mě je teda TOP kůň :D není se čemu divit, když už od malička na nich jezdím, že jo :D.. Pak mám ráda také kočky a z těch exotičtějších miluji žirafy <3 jo a samozřejmě mám moc ráda našeho králíčka :)
OdpovědětVymazat