Postrach jménem míčové hry

Házet míček feně nebo ho koulet synovi mě baví. Předhánět se s někým, kdo trefí koš z větší vzdálenosti, je taky celkem dobrá zábava. Nechtějte ale po mně, abych se postavila na hřiště a hrála kolektivní míčovou hru. Říct mi něco takového, asi bych vás tím míčem rovnou vybila, pokud bych se teda trefila. 


S míčem jsem měla přátelský vztah před školní docházkou. Přechod do školy ho značně narušil. Přišla totiž tělesná výchova a s ní pravidelné hraní vybíjené. Připadalo mi to hrozně hloupé. Proč bych někoho trefovala míčem? Vždyť to bolí! Věděla jsem o tom víc než dost, jednou mě míč ošklivě trefil do nosu. 

Dokud jsme hráli všichni proti všem, dalo se to ještě snést. Mým úkolem bylo utíkat před míčem, nemusela jsem o ničem přemýšlet. Když se nás po pár letech učili hrát v týmech, zhnusila se mi vybíjená ještě víc. V nabíjení, první ráně kapitána a dalších pojmech jsem se vůbec neorientovala. Nervózně jsem pokukovala po hodinách a odpočítávala minuty do konce tělocviku. 

Na druhém stupni se ukázalo, že míčových her existuje mnohem více. Průpravné činnosti, tedy různé pohazování, driblování, střely na branku apod. mě docela bavily. Samotné hry mě otravovaly. 

Přehazovaná se ještě dala, ač jsem měla tendence před míčem spíše utíkat, než že bych ho chytala. Hodiny jsem přestala sledovat, jejich ručičky se posunovaly hrozně pomalu. Nořila jsem se do svých myšlenek a úplně ignorovala, co se děje kolem mne. Když někdo zařval ,,točíme se", potřebovala jsem pár vteřin, abych si uvědomila, kam se mám přesunout. 

Po přehazované jsme přešli k podobné, avšak mnohem děsivější hře: k odbíjené. Kdykoli si vzpomenu, že tento sport existuje, pociťuji nepříjemnou bolest v prstech. Ten, kdo vymyslel odbíjenou, měl určitě sebedestruktivní sklony! Odrážet velký těžký míč něčím tak jemným, jako jsou prsty, je pěkný nesmysl. Nemluvě o pálení, které přichází po tzv. bagru. Odbíjenou jsem neměla ráda jak ve hře, tak v průpravě. Z několikaletého trápení mě asi v šestnácti zachránila mamka. 

Vážená paní profesorko, 
moje dcera je houslistka a já si nepřeji, aby si ničila prsty hraním volejbalu. 

No dobře, takto doslova ten dopis nezněl, ale obsah sdělení byl stejný. Inspirovaly jsme se kamarádkou z orchestru, která se z volejbalu ulívala celou střední. Místo hry jsem chodila posilovat. 

Fotbal a florbal jsem bohužel hrát musela. Po chvilce běhání sem a tam za míč(k)em, ke kterému se zpravidla dostávaly jiné holky dříve než já, jsem se opět nořila do svého světa. Hra se kolem mne jen tak děla a já kolikrát ani netušila, v kterém rohu tělocvičny se zrovna nachází míč(ek). 


Lidi, klidně natrénuju na půlmaraton, dám si jeden dva kilometry v bazénu, zacvičím si na hrazdě, ale účast ve sportovní hře po mne nechtějte. Brrrr. 

Kája 

Komentáře

  1. Ano, volejbal je zlo! Jak mně dlouho trvalo, než jsem se naučila podat tak, aby to fakt přeletělo tu síť... to bylo utrpení. Ale jiné míčové hry mi nevadí. Paradoxně mám týmové sporty mnohem radši, než by u mě lidi tipovali - a je mi skoro líto, že nás jako holky nikdo nikdy nenechal hrát fotbal. Vzhledem k tomu, jak moc mě baví frisbee, si myslím, že by mě bavil taky - a dost. Rozhodně milionkrát víc než volejbal :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fotbal mě bavil, když jsme ho hráli s klukama za domem.

      Vymazat
  2. A já mám volejbal ráda, i když v něm nijak nevynikám. Zase bych si asi vypíchla smyčcem oko, kdyby mi někdo dal do ruky housle... Ale nemyslím, že by se někdo někam posunul stěžováním si. Tebe to nebaví, ale to není chyba míče. Každej jsme nějakej a to je ta krása.

    OdpovědětVymazat
  3. Prehazovanou jsem měla ráda, volejbal už míň. Vybíjená mě bavila podle toho, jak drsně se hrála. Někdo dával petardy, že to bylo opravdu o zdraví. Už nevím z jakého míčového sportu, ale odnesl to naražený palec. Bolelo to, ale naštěstí bez následků. V tělocviku bylo hodně věcí co mě nebavilo, volejbal bylo to menší zlo. Ale hráli jsme ho docela často, takže když někoho nebavil, nezáviděla jsem mu to.

    OdpovědětVymazat
  4. Volejbal doteď nehraji, také tento sport moc nechápu, ostatně jako všechny, u kterých člověk překonává bolest (chodit domů s modřinami, proč?). Míčové sporty mi každopádně nikdy moc nešly a z vybírání do týmu mám dodnes špatný pocit. Měla jsem štěstí, že na gymplu jsem potkala výbornou tělocvikářku, co s holkami, co se nechtěly hrát podobné hry, cvičila jógu, pilates a učila nás základům správného posilování s vlastní vahou. Byla milá a osvícená, k pohybu motivovala vlastním příkladem a s nadšením pomáhala tam, kde cviky nešly. Ráda na ni vzpomínám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to čekání, jestli poslední do týmu půjdu já, nebo druhá nemožná spolužačka... :D Ale rychle mě to přestalo mrzet. Míčové hry pro mne byly to poslední, o bych se zajímala. Snad i ta protivná chemie na tom byla u mne lépe!
      To byla dobrá tělocvikářka. :)
      Učit tělocik dobře je dřina. Hozením míče do tělocvičny by to probíhat nemělo.

      Vymazat
  5. Kaji, Kaji, Kaji...si ma vrátila do čias, ktoré som si roky vypustila z nepríjemných spomienok. Nie, s lopotou fakt nie som kamarátka. Vybíjaná? To musel vymyslieť nejaký masochistický muž, inak to nevidím. Klasický volejbal pri výške 160cm, koľkokrát asi preletela moja lopta cez sieť? Ou, veľká obrovská 0. Celkovo, veľmi obľúbený telocvik bol u mňa veľmi neobľúbený, ten sa proste nedal naučiť z knihy a tak som mala smolu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Volejbalu jsem skoro celý jeden rok mohl být vděčný za to, že jsem nemusel cvičit... protože jsem si při něm zlomil prst a další dva narazil tak, že opuchly a zhruba rok se rozhodly nepříjemně hnisat. Ale největší sranda to byla v pojišťovně, pro ni to totiž byl "drobný úraz" a odmítala cokoliv platit.

    Blog.cz už rok a půl hnije v propadlišti dějin, ale nezapomenutelná blogerka Kája to přežila. :-) Jako vždycky všechno, což je pro mě velmi pozitivní. Budiž pochválen den, kdy ji Standa nepřímo donutil přejít na Blogspot! :-D Těší mě, že tě blogování stále naplňuje, že jsi z blogosvěta pořád nezmizela, i když se změnil k nepoznání.

    Naladil jsem se po pár letech opět na jakousi nostalgickou vlnu. Folmíci, Mikrovlnka, Krutomluv... Mystann, Werika, ty... Je to možné, že už je to všechno tolik let?

    A nestalo se to všechno v nějakém alternativním vesmíru?

    Asi by se hodilo podepsat. Ale tak nějak tuším, že bys mohla poznat, kdo ten komentář napsal. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Tak jako tobě i já jsem byl hraním těchto kolektivních míčových her otrávený. Nešlo mi to a ostatní si mě vychutnávali, včetně pana učitele. Nadržoval nadaným sportovcům a nás, kterým sporty moc nešly v tom hezky nechal koupat. Nejhorší byly nadávky všech, včetně učitele, když jsem něco nehrál, jak jsem měl. Odtrpěl jsem si dvě hodiny vkuse a pak jsem si po zbytek dne vyčítal co se mnou je.

    Do hraní florbalu jsem se docela dostal, ale jako brankář jsem byl mizerný. Fotbal, volejbal - to nikdy. Jediné co mě naopak bavilo byla právě ta vybíjená. Vždycky jsem měl šanci vybít ty, kteří mi nadávají za mou neschopnost hrát kolektivní hry takovou silou, že z toho měli pěkné modřiny.

    OdpovědětVymazat
  8. Míčové hry jsme měli teď v zimáku jako povinný předmět :D. Kapitána jsem nikdy moc nepochopila :D. Vybíjená je strašná, když hraješ proti nabušeným klukům. Ti fakt nedávají malé rány, nevadí, že je proti nim holka... Klidně i "srabácky" z malé blízkosti. Když jsem byla na 1. stupni, učarovala mi házená. Jednou jsem ale dostala do zubů a kousíček mi vypadl, od té doby jsem se začala trošku bát. Přehazka mě bavila více, než volejbal. Prsty ještě jakž takž jdou, ale ten bagr! Volejbal jsem hrála naposledy na gymplu, po těch cca 3 letech si ruce odvykly, bolelo to šíleně. Holky z toho měly obrovské podlitiny. Z míčových her mě nejvíce baví tenis. To je moje <3 :)

    OdpovědětVymazat
  9. Mě nejvíce bavil florbal. Začalo to na střední, na výšce jsem si ho dával volitelně a nedávno jsem se k němu opět vrátil - chodíme s partou do jedné ostravské ZŠ...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Droga jménem KINEDRYL

Vykulená cestovatelka se raduje: Filánže stačily!