Tragické úterý, jen mírně upravený zápis ze školy v přírodě

Učitelství není zaměstnání, nýbrž povolání. Kdo ho nemá v krvi, dlouho ve škole nevydrží. Pro představu, jak náročná práce to je, se s vámi podělím o svůj zápis ze školy v přírodě. Datlovala jsem ho přímo na místě (ve svém volném čase, samozřejmě). Kdo ví, jak bych to tam bez terapie psaním vydržela!

Fotka z výšlapu. Nenechte se zmást, nadšení hraju. 


Budík mě probudil o půl šesté. Radovala jsem se, že si užiju chvilku ranního klidu, než se probudí děti. Chvilka trvala dvacet minut – první ptáčata vstávala už před šestou. I když se kluci možná snažili být potichu, dělali hluk. Domluvili jsme se, že vyběhneme ven a dáme si rychlou rozcvičku. 

Ještě nebyli všichni převlečení, když jsem zaznamenala podezřelý zápach. Ve stejný moment si začaly stěžovat i děti. Dala jsem se do pátrání. Podezírala jsem boty. Čichová kontrola však prokázala, že obuv je v tom nevinně. Pach mě vedl k pánským toaletám. Nějaké prasátko po sobě zapomnělo spláchnout, blesklo mi hlavou a vyrazila to napravit. Ještě jsem nevěděla, co vzápětí spatřím…

Nejen, že viník po sobě nespláchnul. Viník se svým výtvorem musel přímo pochlubit! Rozpatlal ho po stěnách kabinky… Chtělo se mi smát i brečet zároveň. Svolala jsem všechny kluky na pokoj a dožadovala se přiznání. Nikdo o ničem nevěděl. Odvážně jsem na toalety vykročila ještě jednou, abych jim onen výtvor ukázala. Tam se autor ke svému dílu konečně přihlásil.

Průběh tvorby byl následující: Autor měl průjem. Když se utíral, dostal skvělý nápad: Jak by to asi vypadalo, kdyby ten příšerně špinavý toaletní papír otřel o stěnu? Okamžitě to vyzkoušel. Výsledek ho mile překvapil, a tak pokračoval dál, až vznikl onen skvostný výtvor. 

Z poklidného rána se stalo ráno krušné. Poradit se s vedením, informovat rodiče, informovat majitele penzionu, domluvit se na úklidu… Poslední jmenovaná činnost bohužel pro nás nedopadla růžově: Ukázalo se, že „to“ budeme drhnout s asistentkou my, protože nikdo jiný není k dispozici. Nutno ještě podotknouti, že autor uměleckého díla, zvěme ho zkráceně jen Autor, měl špinavé pyžamo. Asistentka mu dala za úkol pyžamo schovat do sáčku a pečlivě zauzlovat. 

Mírně vystresovaní a znechucení jsme vyrazili na snídani. Bohatý raut nám okamžitě zvedl náladu. Den byl na pár minut o něco růžovější. Dokud naši raubíři nezačali vymýšlet neplechu. Za zmínku stojí sedm čajových sáčků v jednom hrnku. Ihned to bylo zatrženo. S tolika sáčky mu stejně nemůže vyjít dobrý nápoj, navíc zbytečně plýtvá zásobami penzionu.
„Víš, kolik to stojí?“
„To je zdarma!“ vykřikl čajař. Jeho kamarád se ho rozhodl překonat. Nacpal do hrnku větší dávku.
„Nene, paní učitelko, jich nebylo dvanáct! Jich bylo sedmnáct!“ Inu – ještě lepší…

Dopoledne mělo spád, každou chvilku se děla nějaká šílenost. O poklidném vyučování se rozhodně nedalo mluvit. Před obědem jsme se s asistentkou vrhly na záchodové umělecké dílo. Abychom na to měly klid, přikázaly jsme všem dětem pobyt na pokoji. Několikrát jsme jim to pak opakovaly. Pobyt na pokoji totiž v jejich případě zahrnoval běhání a křičení na chodbě. Po úklidu jsem navštívila sprchu, jinak bych se nezbavila pocitu, že jsem od stěny celá špinavá. 

Když jsem se vrátila, uviděla jsem za okny našeho pokoje kluky. Pobyt na pokoji se rozšířil i ven!
„Okamžitě se vraťte na pokoj!“ křičela jsem na ně.
„Oni říkali, že můžeme ven,“ odpovídali.
„Kdo oni?“ vyzvídala jsem, ale nic jsem se nedozvěděla. Znovu jsem všem zopakovala, že mají být na pokojích. O deset minut později přiběhl žalobníček, aby mi nahlásil, že si několik dětí hraje u jezírka vzdáleného snad 100 m od chaty. 

Odpolední klid přinesl detektivní případ tyčinek v zásuvce. Kdo je tam dal, kdo je vytáhl a kdo je rozdrolil, dodnes nevíme. Zřejmě to všechno udělaly tyčinky samy. Kromě toho byl průběh odpoledního klidu poměrně hladký. V závěru jsme se připravovali na túru. V pokynech bylo sbalit si pláštěnku a pití. Samozřejmě se našlo pár drzých chytráků, kteří tyto věci vůbec nepotřebovali a jali se svůj protest dávat důrazně najevo.

Zhruba ve čtvrt na tři jsme konečně byli připraveni vyrazit. Zhruba o půl třetí byli téměř všichni účastníci výpravy úplně vyčerpaní.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“
„Kolik už jsme ušli?“
„Kdy tam budeme?“ Dotazy nebraly konce, stejně tak nadávky a slzy. Nechybělo ani odřené koleno, bota promočená v potoce a další drobné kalamity. Dva členové zdržovali výpravu na tolik, až jsem se bála, že se nestihneme vrátit na chatu do tmy. Uprostřed výletu jsme si stihli užít výhled z rozhledny. I když to zpočátku vypadalo všelijak, ve výsledku jsme měli krásné odpoledne.

Ne tak večer. Pár dětí dělalo přesné opaky toho, co se po nich chtělo. A jedná žákyně měla zdravotní problémy. Popisem příznaků mě vyděsila, že pojedeme na pohotovost! Pan zdravotník, šikovný medik a budoucí chirurg však odhalil, že se určitě nejedná o zánět močového měchýře, provedl rychlou diagnózu a problém začal řešit mastí. Hned další den se ukázalo, že rozhodl správně. 

Den skončil tak jako začal, tedy fekální historkou… Kluci z Autorova pokoje si přišli stěžovat, že to u nich strašně moc smrdí. Šly jsme zkoumat, o co jde. Ukázalo se, že si Autor oblékl ranní pyžamo. Vzhledem k tomu, jak bylo špinavé, se divím, že pokoj nesmrděl ještě více. Přesvědčit chlapce, aby si opravdu pyžamo sundal a schoval do sáčku, nás stálo hodně sil.
„Já nemám jiné pyžámko,“ opakoval pořád. Pomohla jsem mu najít náhradu, ve které by mohl spát.
„V tom nemůžu spát, to není pyžámko…“ smutnil. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že je lepší spát v tričku a trenkách než v pokakaném pyžamu, ale myslím si, že mě úplně nepochopil. Špína a zápach mu evidentně dělaly mnohem menší problém než fakt, že by měl spát v něčem jiném než v pyžamu.

Potom jsme už poslaly děti spát a byl klid. Hurá, sláva. Dlouho jsem nemohla usnout, trápila mě těžká myšlenka: Jak mám přežít ve zdraví až do pátku?!?
...


Další dny byly naštěstí mnohem příjemnější. Padlo sice několik napomenutí třídního učitele, ale v takové koncentraci, jako v úterý, se už hrůzy nekonaly. A přestože jsem nikdy nezažila větší úlevu, než když jsem děti předala rodičům, školu v přírodě jsem si ve výsledku dokonce užila. 

Kája

Komentáře

  1. Tak to je mazec! Jak to ty děti může napadnout a nepřipadá jim to nechutné?
    Podobná historka se mi stala v létě na táboře, kde jsem byla jako oddílová vedoucí. Měli jsme v týmu menší kluky, kteří byli poprvé na táboře, ale raubíři to byli velcí. Maminka jednoho z nich napsala, že jednou za 3 měsíce se počůrává. Tak jsme dětem nakázaly, aby každý den přehodily spacáky přes celty a vyvětraly je. Doufali jsme, že tomu zabráníme. Pravidelně jsme také kontrolovali pořádek ve stanech. No, nezabránili jsme tomu. Na konci tábora jsem jim šla pomoct s balením a hned u vstupu cítila obrovský puch. Několikrát se počůral a znečištěné oblečení házel do rohu pod postel. Jo, je pravda, že pod postelí jsme to nekontrolovali, protože tam měli kufry, tak nás nenapadlo, že by tam něco mohli házet. Styděl se, ani se mu moc nedivím, že se nepřiznal, ale už měl málo suchého oblečení, mohl přijít, vyprali bychom mu to a když ne on, tak kamarád nám to mohl říct... No jo, nedá se nic dělat. Jsme o zkušenost bohatší.
    Leník

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chudák kluk, nemohl za to, ale styděl se. :( Muselo to být příjemné překvapení, když jste jeho sbírku objevili. Jak říkáš, jste o zkušenost bohatší a zkušenosti se hodí. Příště budete vědět, na co si dát pozor.
      Ale stejně sis to určitě jako vedoucí užila, že? Přes všechny těžkosti je na tom něco krásného.

      Vymazat
    2. Ano, už víme, na co si dát příště ještě větší pozor.
      Jako oddílová vedoucí jsem byla poprvé, předtím jsem byla asi 4x jako pomocná vedoucí u koní, teď u dětí, takže jsem se bála, jak to zvládnu, ale bylo to super, nasbírala jsem spoustu nových zkušeností a moc si to užila :) těším se na příští rok. Doufám, že už budu moct využít nějaké poznatky ze školy na táboře v praxi :)
      Leník

      Vymazat
  2. Tak to je husté, já to říkám furt, že učitel je poslání a obdivuju všechny, co se na tohle povolání dají, byť každá práce má něco :) Zase předpokládám, že takovéhle historky nebudou v učitelské praxi na denním pořádku, ale je to fakt fuj. Nicméně jsi to zvládla a můžeš na sebe být pyšná!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, na denním pořádku to není, díky bohu. :D Takové nechuťárny se běžně nekonaly. Rozšlapaný pomeranč je proti tomu nic. Skoro každý den se ale našlo něco, co by jiný člověk nemusel psychicky vydržet. No a hlavně se to v některé dny tak hromadilo, že jsem se nemohla dočkat, až skončí vyučování a děti pošlu domů nebo do družiny.
      Jsem na sebe pyšná a hlavně si myslím, že už mě jen tak něco nezaskočí. Ani ty nejplnější plínky... :D
      Ale stejně se za katedru těším. Snad mi to všechno vyjde.

      Vymazat
  3. Pri čítaní o abstraktnom fekálnom umení tvojho žiaka ma solídne naplo. Klobúk dole, že to zvládaš a presne ako hovoríš, učiteľstvo je povolanie, nie zamestnanie. Obdivujem ťa :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk nikdy neví, co ho v učitelství potká... :D

      Vymazat
  4. Asi by ma porazilo. Ja ledva zvládam plienkovo/nočníkové výjavy vlastného potomka :-D :-D :-D a to sa ešte nepokúsil tieto diela nikam publikovať ďalej než je vopred určené, čo som počula, že batoľatá a predškôlkári radi.
    No, ja by som byť učiteľkou nemohla, jedine tak s Lexaurinom 10x denne.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.