Tragikomické historky z hor, kapitola první: Lysohorské nezdary

Dostala jsem geniální nápad: Dám dohromady tragikomické zápisky z hor! Když jsem se do toho dala, trochu jsem pochybovala. Přece nejsem takový smolař, aby historky vydaly na celý článek! Během psaní se ukázalo, že opravdu nejsem smolař. Jsem totiž přímo tragéd. Nemusela jsem nijak zvlášť vzpomínat a článek nabral obrovských rozměrů. I rozhodla jsem se z toho vytvořit seriál. Škodolibci se mohou radovat. Začneme královnou Beskyd. 



3 znamení, že tam nemáme chodit 

léta páně 2012

Stalo se v temných dobách nezkušenosti. Moc jsem nechodila jsem po horách na vlastní pěst bez rodičů, toto byla výjimka. Výlet naplánoval můj první kluk. Ráno bylo pochybné pochybné počasí. Zamračeno, docela chladno a hory nebyly vidět. Určitě to bylo znamení, že nikam nemáme chodit, ale domluvili jsme se, že půjdeme i tak. Jestliže se dobře oblečeme, určitě to zvládneme.

Přišla jsem ve smluvený čas na zastávku a kluk nikde. Dorazil až poté, co náš autobus odjel. Určitě to bylo další znamení, že nikam nemáme chodit! Další vhodný spoj jel až za dvě hodiny. Zkoušela jsem to usmlouvat na jiný kopec, ale kluk stále trval na Lysé. 

Když jsme se konečně vydali po červené značce, nebylo ani zdaleka vyhráno. Ještě jsme nebyli ani v polovině a sešli jsme ze stezky. Chvíli trvalo, než se nám cesta začala zdát divná. Místo návratu jsm ese vydali po pěšince v lese. Věřili jsme, že nás napojí na původní značenou stezku... a pak jsme skončili někde v houští, kde nebylo kam pokračovat. Konečně jsme se otočili a zamířili tam, kde jsme prv špatně odbočili. Zacházka nám výlet protáhla o další hodinu. I to bylo asi znamení! 

Jenomže jsme ho ignorovali. Přece to jen tak nevzdáme! Trochu jsme vystoupali a dostali jsme se do mlhy. Ta byla hustější a hustější, až jsme skoro nic neviděli. Drkotaly mi zuby, rty jsem určitě měla fialové a nejhorší bylo, že jsme vůbec netušili, jak dlouho ještě půjdeme. 

Nahoře jsme si dali jídlo a než jsme ho snědli, vykouklo sluníčko. Zpáteční cesta byla nádherná, a tak jsem na předchozí útrapy zapomněla. Ve výsledku to byl hezký výlet... a na tu mlhu vzpomínám jako super dobrodružství. 

V botách je horko? Nanuk je ochladí! 

léta páně 2015

Uvědomuju si, že tato situace vám může připadat jako naprostá banalita, nad kterou se vůbec nehodí pozastavovat. Zkuste se do ní ovšem vžíti. Jak by se vám obouvala teniska, která je plná nanuku? Bylo mi v ní horko, pravda, proto jsem ji a její kolegyni vyzula. Chladivou náplň v podobě nanuku bych si ovšem radši odpustila. Umístit jsem ho plánovala do žaludku, nikoliv do boty pod stolem. 

Většinu se mi povedlo vyklepat ven, i tak bylo v botě poněkud mokro. Co na tom, že byla nepromokavá. 

3x bolavý kotník 

léta páně 2016

Mám poněkud bambelaté kotníky a když je nemám pevně stažené ve vysoké obuvi, s oblibou špatně našlapuju, což pak dost bolí. Výlet, o kterém je řeč, se konal v létě v pořádném horku, a tak kotníková obuv nepřicházela v úvahu. Doplatila jsem na to celkem třikrát. Vypadalo to asi nějak takhle: 
  • ,,Jo, už se mi jde dobře, přestalo to bol- aaau, tak nic, je to zase tady." 
Opravdový úraz z toho naštěstí nebyl. Do auta jsem došla sama, i když to pěkně bolelo. 

Západ slunce, který nešel vidět, a další zápletka

léta páně 2019

Byla jsem lákána na večerní výstup se záměrem kochat se západem slunce. Přemlouvat jsem se nenechala, v šest jsem byla nastoupená na smluveném místě. Nahoru jsme vylezli, ale nadpis napovídá, zapadající slunko jsme neviděli. Směrem na západ bylo zamračeno. Na druhou stranu byl výhled samozřejmě ukázkový, zákon schválnosti platí spolehlivě za všech okolností.

Neviditelným západem slunce výletní nezdary nekončily. Cestu domů nám narušil podivný zvuk, jako kdyby něco padalo. A ono opravdu něco spadlo! Zpětné zrcátko se rozhodlo, že už se nasloužilo dost a šlo pryč. Tím se potvrdilo, že přinásím řidičům smůlu. Proto radím, jestli je vám auto milé, raději mě do něj nikdy nepouštějte! 


Kája

Komentáře

  1. S Lysou mám taky svoje zkušenosti :) Poprvé (někdy okolo roku 2012) jsem myslela, že navrch nevylezu a chtěla to v půlce vzdát. Dala jsem to. Od té doby jsem nahoře byla minimálně 10 x a na některé výstupy nezapomenu: Jednou jsme šli v hrozné zimě, bylo dost pod nulou, mlha, skučící vítr a chvílemi nebylo vidět na cestu; tohle už bych nikdy neudělala.

    Druhý zážitek: výstup v půl 3 ráno, vrchol zdolán asi za hodinu 20 minut. Sotva jsem dojela domů, bylo mi celý den hrozně zle, přecenila jsem svoje síly!

    OdpovědětVymazat
  2. Tak ta mlha při cestě nahoru je dost velký pech. To mi připomíná dovolenou na Šumavě, kde jsme jeden den chodili pěšky a druhý den na kole a oba dny šíleně pršelo. Na vyhlídce v Boubínském pralese jsme viděli velký kulový :D. Nebo také před rokem ve Vídni, kdy jsme byli na nejvyšší budově a přes mlhu jsme samozřejmě taky nic neviděli... Když jsme sešli dolů, vyčasilo se:)... To fakt naštve...
    Ještě jeden zážitek z minulého roku. Do Skotska jsme jeli trajektem. Ségra si chtěla přivstat na východ slunce. Přivstala si, těšila se moc, ale slunce se neukázalo, jelikož byla příšerná mlha:/.. Počasí ve Skotsku nám to ale vynahradilo. Jak se říká, že v Anglii často prší, my jsme za celý týden ani jednou nepromokli! Když jsme pak odjížděli domů, hlásili na další týden velké lijáky, to nám to krásně vyšlo:).
    Leník

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.