Kdy jsem se rozhodla, že budu učitelka? Jako malá jsem chtěla uklízet, dojit krávy a asistovat u porodu

Od mala mi vtloukali do hlavy, že budu jednou pracovat. K učitelství mě to táhlo už na prvním stupni, ale předtím jsem stihla vybírat z několika různorodých oborů. Přečtěte si článek, k jehož zveřejnění mě inspiroval Klub blogerů. Jedním z květnových témat měsíce je povolání. 

Rané nápady

První povolání je z pohledu mnoha lidí skoro na nejnižší možné úrovni (níž jsou jen popeláři). Chtěla jsem uklízet! Proč? Paní uklízečka ve školce pracovala v krásných barevných gumových rukavicích. Z domu jsem je neznala, domnívala jsem se, že jsou výsadou profesionálů. 

 
Brzy jsem pochopila, že je uklízení zdlouhavá a otravná činnost. Nevím, co mě k tomu vedlo, najednou jsem chtěla být selka. Možná se mi líbila písnička „Až já budu velká, bude ze mne selka,“ kdo ví. Představovala jsem si statek s dobytkem, pole a spoustu koček. Ve školce jsem byla ještě nějaká vadná, ke kočkám mě to táhlo víc než ke psům. 

Každé ženě, byť schopné a samostatné, třeba pořádného chlapa. Selce konkrétně sedláka. Jelikož nerada něco nechávám náhodě, hledala jsem ženicha hned. První obětí byl Daliborek. Se sedlákem bohužel souhlasil jen několik dní, pak si vzpomněl, že by daleko radši byl kuchař. Filípkovi vydržel sedlák déle. Chodili jsme spolu na procházkách za ruce a vymýšleli jména našich dětí. Plánovala jsem jich docela dost. Ke vší smůle mi Filípka přebrala Verunka. Už v pěti letech mě proto napadlo, že najít správného ženicha nebude vůbec jednoduché.

Ze zdravotnictví do školství 

Od selky jsem upustila v osmi. Zalíbila se mi zdravotní sestra. Dnes nechápu, jak mě to napadlo. Jak bych se mohla starat o pacienty, když mě nemocní znervozňují? Nedej bože, kdyby zvraceli! 

Sestřiny sny byly v té době ještě zajímavější. Hodlala se stát porodní doktorkou! Začala jsem proto taky myslet na porodnici. Pracovaly bychom spolu, navíc bych mohla být u zrození své neteře nebo svého synovce. Vymyslely jsme si to hezky, ale brzy jsme si z nemocnice zamířily jinam. 

 
Touha učit se se mnou táhne cca od devíti let. Kromě prvního stupně jsem chtěla učit také biologii, hudební výchovu, český jazyk nebo hru na housle. K vyučování jsem prostě předurčena, není o tom pochyb. Stačí si vzpomenout na některé hry. 

Znamení, že mám učitelství v krvi

Ráda jsem si hrála na školu, ale vždycky jsem musela být učitelka. Bavilo mě vymýšlet úkoly a písemky. S jednou kamarádkou jsme si na školu hrály pokaždé, když jsme se viděly. Připravovala jsem se klidně s dvoutýdenním předstihem. Když u nás kamarádka nebyla, hrál sestře spolužáka taťka. Ten ke mně někdy chodil i na hodiny flétny. Když byl šikovný, dostával razítka do deníčku.

Než jsme si pořídili psa, četla jsem různou naučnou literaturu. Chtěla jsem, aby všechno věděla i sestra. Bylo nezbytné zařídit školu. Vyrobila jsem učebnici a pracovní sešit. Cílem několikatýdenního vyučování mělo být osvojení znalostí o standardu a potřebách plemene, o péči o psa a jiných věcech úzce souvisejících s příchodem štěněte, například nutnost uklízet si hračky. Cílů jsem se snažila dosáhnout různými metodami, především metodou slovní a názorně-demonstrační, např. ukázka koupání na plyšákovi.

Nejlepšími žákyněmi byly panenky. Nikdy proti výuce neprotestovaly. Každá měla svou žákovskou knížku, Adrianka dokonce i aktovku z krabice od sušenek. Zavedla jsem si třídní knihu i sešit na klasifikaci. Vedle talentovaných žákyň jsem měla také jednu hloupější. Chudince Johance určitou dobu nic nešlo. Představovala jsem si rozhovor učitelky s maminkou, vymýšlela jsem, jak Johance pomoci, posílala jsem ji na doučování... Nejsem já rozený pedagog?

A co vy? Jaká povolání se vám v dětství líbila a jak jste se dostali k tomu, co děláte/studujete teď? 

Kája