Kdy jsem se rozhodla, že budu učitelka? Jako malá jsem chtěla uklízet, dojit krávy a asistovat u porodu

Od mala mi vtloukali do hlavy, že budu jednou pracovat. K učitelství mě to táhlo už na prvním stupni, ale předtím jsem stihla vybírat z několika různorodých oborů. Přečtěte si článek, k jehož zveřejnění mě inspiroval Klub blogerů. Jedním z květnových témat měsíce je povolání. 


Rané nápady

První povolání je z pohledu mnoha lidí skoro na nejnižší možné úrovni (níž jsou jen popeláři). Chtěla jsem uklízet! Proč? Paní uklízečka ve školce pracovala v krásných barevných gumových rukavicích. Z domu jsem je neznala, domnívala jsem se, že jsou výsadou profesionálů. 
 
Brzy jsem pochopila, že je uklízení zdlouhavá a otravná činnost. Nevím, co mě k tomu vedlo, najednou jsem chtěla být selka. Možná se mi líbila písnička „Až já budu velká, bude ze mne selka,“ kdo ví. Představovala jsem si statek s dobytkem, pole a spoustu koček. Ve školce jsem byla ještě nějaká vadná, ke kočkám mě to táhlo víc než ke psům. 

Každé ženě, byť schopné a samostatné, třeba pořádného chlapa. Selce konkrétně sedláka. Jelikož nerada něco nechávám náhodě, hledala jsem ženicha hned. První obětí byl Daliborek. Se sedlákem bohužel souhlasil jen několik dní, pak si vzpomněl, že by daleko radši byl kuchař. Filípkovi vydržel sedlák déle. Chodili jsme spolu na procházkách za ruce a vymýšleli jména našich dětí. Plánovala jsem jich docela dost. Ke vší smůle mi Filípka přebrala Verunka. Už v pěti letech mě proto napadlo, že najít správného ženicha nebude vůbec jednoduché.

Ze zdravotnictví do školství 

Od selky jsem upustila v osmi. Zalíbila se mi zdravotní sestra. Dnes nechápu, jak mě to napadlo. Jak bych se mohla starat o pacienty, když mě nemocní znervozňují? Nedej bože, kdyby zvraceli! 

Sestřiny sny byly v té době ještě zajímavější. Hodlala se stát porodní doktorkou! Začala jsem proto taky myslet na porodnici. Pracovaly bychom spolu, navíc bych mohla být u zrození své neteře nebo svého synovce. Vymyslely jsme si to hezky, ale brzy jsme si z nemocnice zamířily jinam. 
 
Touha učit se se mnou táhne cca od devíti let. Kromě prvního stupně jsem chtěla učit také biologii, hudební výchovu, český jazyk nebo hru na housle. K vyučování jsem prostě předurčena, není o tom pochyb. Stačí si vzpomenout na některé hry. 

Znamení, že mám učitelství v krvi

Ráda jsem si hrála na školu, ale vždycky jsem musela být učitelka. Bavilo mě vymýšlet úkoly a písemky. S jednou kamarádkou jsme si na školu hrály pokaždé, když jsme se viděly. Připravovala jsem se klidně s dvoutýdenním předstihem. Když u nás kamarádka nebyla, hrál sestře spolužáka taťka. Ten ke mně někdy chodil i na hodiny flétny. Když byl šikovný, dostával razítka do deníčku.

Než jsme si pořídili psa, četla jsem různou naučnou literaturu. Chtěla jsem, aby všechno věděla i sestra. Bylo nezbytné zařídit školu. Vyrobila jsem učebnici a pracovní sešit. Cílem několikatýdenního vyučování mělo být osvojení znalostí o standardu a potřebách plemene, o péči o psa a jiných věcech úzce souvisejících s příchodem štěněte, například nutnost uklízet si hračky. Cílů jsem se snažila dosáhnout různými metodami, především metodou slovní a názorně-demonstrační, např. ukázka koupání na plyšákovi.

Nejlepšími žákyněmi byly panenky. Nikdy proti výuce neprotestovaly. Každá měla svou žákovskou knížku, Adrianka dokonce i aktovku z krabice od sušenek. Zavedla jsem si třídní knihu i sešit na klasifikaci. Vedle talentovaných žákyň jsem měla také jednu hloupější. Chudince Johance určitou dobu nic nešlo. Představovala jsem si rozhovor učitelky s maminkou, vymýšlela jsem, jak Johance pomoci, posílala jsem ji na doučování... Nejsem já rozený pedagog?


A co vy? Jaká povolání se vám v dětství líbila a jak jste se dostali k tomu, co děláte/studujete teď? 

Kája

Komentáře

  1. Ano, rozhodně jsi rozený pedagog! Moje první přání směřovalo bez jakýchkoli dalších cavyků rovnou do školství (učitelů mám doslova plnou rodinu) a nějakým způsobem učení v krvi mám, ale asi úplně jinak než ty. Abych si ve volném čase hrála na školu nebo někomu vyráběla žákovské knížky, o tom se mi tedy nikdy ani nesnilo :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem učitelku v rodině neměla. Mamka nakonec začala pracovat ve školce, ale to už jsem byla na gymlu. A několik let, než si dodělala školu, tam jenom asistovala. Teď jsme dvě učitelky, synáček to bude mít těžké. :D

      Vymazat
  2. Kájo, velice hezky jsi to téma zpracovala. I tím napsaným o sobě dost prozradíme a já jsem přesvědčená, že sis vybrala profesi učitelky správně. Je to náročné povolání, ale ty ho jistě děláš s láskou. Ještě vidím, že jsi z našeho kraje a tam přece máme "fajne děvuchy". Tak hodně štěstí! ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, dělám ho s láskou, děti mě moc baví. Myslím, že takový by měl být každý učitel, pak by to ve školách stálo za to. Ale ty podmínky bohužel učitele nadšence mohdy odradí... :(

      Vymazat
    2. Mohu se zeptat jaké podmínky to jsou?

      Vymazat
    3. Hlavně asi plat. Mně osobně jeho výše nijak nevadí, spíše naopak, ale někde ve fabrice se dá vydělat víc - a s menší dávkou stresu, takže když jsou žáci moc nároční, volba je asi jasná. Sama jsem si říkala, že to asi ve školství nevydržím celý život, a po určité době si dám rok dva někde v "běžném" zaměstnání.

      Potom už zmiňovaný stres a náročná práce. Učitel vyučuje, připravuje hodiny, opravuje práce žáků, k tomu dělá úředníka, organizátora a kdesi cosi. Pak se ukáže, že 22 hodin přímé práce je až až.

      Učitel má 40 dní dovolené plus nějaká studijní volna, ale vzít si volno jindy, než o prázdninách, se jen tak nepodaří. Což může být dost omezující.

      A pak nároky žáků a jejich rodičů... to je kapitola sama o sobě.

      A tak...

      Vymazat
  3. To je skvělá cesta k vysněné profesi. Když jsem byla ve školce, měli jsme si na konci docházky vymyslet povolání, které chceme v budoucnu dělat a na to se pak naučit básničku. Byla jsem poslední, která neměla vybrané povolání, nakonec jsem si vybrala zahradnici :D. Na začátku školní docházky, když jsme byly se ségrou nemocné, také jsme si u babičky hrály na školu a vyučování. V průběhu let jsme dělaly pro příbuzné různé testy o koních. Samozřejmě nechyběly žákovské knížky. V 9. třídě už jsem o této profesi přemýšlela více, dokonce jsem se byla podívat na střední pedagogickou školu. Nakonec jsem si vybrala místní gympl, abych měla více času na rozhodování. Učitelství mě ani za 4 roky gymplu neopustilo, proto ho teď studuji :)
    Leník

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zahradnice? To je dobré, kytky na rozdíl od dětí nezlobí. :D
      Držím palce, ať se ti studium daří. Učitelská praxe je super!

      Vymazat
  4. Ty ses zkrátka jako paní učitelka narodila. Hezké povídání a ponejvíce pak fakt, že ti zápal vydržel i do dnešních dnů. :)

    Já jsem jako malá chtěla být rytířem a pak jsem to přehodnotila na spisovatelku. To si teď trochu plním díky blogu. Jinak jsem vyzkoušela hned několik oborů (od financí, marketing až po IT), a zjistila, že je to všude stejně hlavně o lidech a konkrétní náplni práce než o oboru jako takovém.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vydržel. Kolikrát mě i teď na mateřské napadá, co bych s dětmi dělala. :D
      Spisovatelka se mi samozřejmě taky líbila, ale časem mi došlo, že na to jaksi nemám, nejsem schopna dát dohromady rozsáhlejší příběh. Radši píšu na blog o sobě!

      Vymazat
  5. Tak to vyzerá, že si sa naozaj našla. Taký entuziazmus som u učiteľa videla hádam iba u Broni - nadšeného učiteľa angličtiny z Brna :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Našla, fakt že jo. Teď už jenom dostudovat... :D

      Vymazat
  6. Mě to nejdřív silně táhlo k zemědělství (kombajny, traktory, ...), až pak jsem postupně přešel k vláčkům... 😂

    OdpovědětVymazat
  7. To já, když jsem byla malá, tak jsem taky chtěla dělat kde co. Například jsem chtěla být zvěrolékařka, protože jsem si myslela, že když budu zvěrolékařka, tak už se nikdy nestane, že by nám zemřel králík. Později jsem si zase usmyslela, že budu traktoristka. Protože kdo by nechtěl umět řídit traktor. Je široký a na silnici ho nikdo nepředjede. Když jsem pak nastoupila do první třídy, zjistila, jsem, že být učitelkou by nebylo špatné. Mají přece tolik prázdnin. Ve čtvrté třídě jsem ale začala psát své první literární pokusy a už mi to zůstalo. Od té doby si přeji být spisovatelkou. To, že se mi do dnešní doby nepodařilo dopsat nic dokonce, je věc jiná. Tak aspoň ve fabrice balím hnojiva a už jen čekám až půjdu za čtyřicet let do toho důchodu. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Bezvadný článek, krásně jsi to zpracovala. Já chtěla být princezna :D pak herečka, pak sestřička, to bylo v pubertě, takže jsem zdrávku vystudovala, pak antropoložka, což jsem si taky vystudovala a pak jsem si udělala vychovatelství a tam jsem i reálně zakotvila a pracuji v družině a jako asistentka :)

    SmileThess

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Časem změníš názor... nebo ne?

Podzim má něco do sebe