Houslová zklamání vystřídal splněný sen v podobě prvních houslí

Konečně hraju první housle. Proč jsem po nich tak toužila? Vždyť druhé jsou stejně důležité, orchestr se bez nich neobejde. Oproti prvním mají výhodu o něco jednodušších partech, minimálně co se týče hraní ve vysokých polohách. Jsem houslový sebevrah? To přímo ne. Spíš jsem si potřebovala něco dokázat...

Jako houslistka si asi od dvanácti připadám nedoceněná. Částečně si za to můžu sama, možná by stačilo více mluvit o tom, co bych chtěla. Třeba o touze zkusit přijímačky na konzervatoř. Na základce i před maturitou jsem o ní mlčela, protože jsem se bála negativního přijetí a možné kritiky. 

Přestože jsem byla schopná žákyně, u postupových zkoušek jsem dostávala jedničky, soutěže jsem se zúčastnila jen jednou. Druhou příležitost jsem proležela s chřipkou, a pak jsem dostala novou, mladou učitelku. Sice mi ukázala nový, umělečnější přístup k hudbě a začala jsem díky ní chodit do hudebky bez obav, ale nebyla moc aktivní

Na soutěž mě nepřipravovala, dva roky za sebou jsem dokonce neměla předehrávku, na konci prvního cyklu jsem nehrála na absolventském koncertě. Nelíbilo se mi to, ale neozvala jsem se. Měla jsem ji ráda, nechtěla jsem se ji dotknout ani od ní prchat k jinému učiteli. Dlouho jsem studiem jen tak proplouvala. Jaké štěstí, že ke konci už to bylo o něco lepší a absolventský ročník jsem si užila velkolepě. 

Ve školním orchestru jsem začala hrát, když mi bylo dvanáct. Kariéru jsem zahájila ve třetích houslích. Tato sekce v orchestru nahrazovala chybějící violy a zároveň sloužila jako zaučování nových členů. Mezi ostatními nováčky jsem zazářila, dostala jsem se do užšího seskupení, které orchestr reprezentovalo na soutěži. V dalším roce jsem postoupila do druhých houslí, kde jsem se zasekla na dalších šest let, co jsem v orchestru působila jako členka. 

Zatímco ostatní z druhých postupovali do prvních, já jsem stále seděla na svém místečku u prvního pultu, aby byl v hlase alespoň někdo schopný. Dobrá, mám to brát jako čest. Umím hrát a vedu všechny ostatní, jasně. Ale já jsem chtěla hrát ty pěkné melodie, které se linuly od prvních houslí! 

Smůla. Šmidlala jsem sekundy. A jelikož repertoár se dost opakoval, ke konci jsem to šmidlala bez not. 

A slíbeného sóla jsem se nedočkala. Haha. Hlavně že jsem kvůli tomu Masseneta udržovala několik let. 

Dobrý pocit jsem měla až dodatečně, když už jsem orchestru jen pomáhala na koncertech jako zkušená externistka. Párkrát mě dokonce hodili do těch prvních, vlastně jsem je jednou hrála z listu, rozhodlo se o tom až v den koncertu. Pan učitel mi potom děkoval za pomoc. Dočkala jsem se uznání! 

V Praze jsem krátce hrála v symfonickém orchestru sekundy, byla jsem tam takový outsider, nezkušená, neskamaráděná. Necítila jsem se tam zrovna dobře a nebavilo mě dojíždět, ale jsem ráda, že jsem chodila, aspoň jsem zjistila, jak to ve velkém tělese chodí.

V zimě 2020 jsem se přes kamarádku dostala do frýdecko-místeckého orchestru. Kdo má protekci, dostane se, kam chce, a tak jsem hned sedla do prvních houslí. Bohužel jsem do vyhlášení nouzového stavu stihla jen dvě zkoušky. První koncert se konal teprve před měsícem. 

Zahojil mi dávné houslové šrámy. Konečně jsem byla v prvních houslích, konečně jsem si zasloužila postup! A pak... konečně jsem hrála se zdejším orchestrem

Zvali mě to něj už dávno. Ještě mi snad ani nebylo osmnáct, když mi poprvé říkali, ať to zkusím. Jenže já jsem se styděla. Styděla, protože tam hrajou učitelé z hudebky a bála jsem se, že mi to nepůjde.

Občas náhodou narazím na motivační řeči o tom, jak si máme plnit sny. Vždycky se tomu jen vysmívám, co že vůbec jsou ty sny? Jak o tom tak přemýšlí, podzimní koncert SOFM byl splněním dvou snů, aniž jsem si to předem nějak zvlášť uvědomovala. 

Tak kdo ví, třeba si i toho Masseneta ještě zahraju... Musím to panu učiteli připomenout! 


Každopádně: Všude dobře, na pódiu nejlépe

Kája

Komentáře

  1. Moc gratuluji ke splněným snům :-) Všem finálním podobnostem navzdory máme za sebou vlastně dost jiné houslové příběhy. Já jsem na soutěže chodila od nejútlejších let (a snad pokaždé jsem byla v krajském kole třetí), absolventské koncerty si užila tři (včetně cyklu pro dospělé), a když mě přesazovali podvakráte do prvních houslí, skoro jsem se bránila. Teď jsem za to ale ráda. Prim je jednak náročnější, takže mě líp udržuje ve formě, jednak v něm mám nejlepšího spoluhráče u pultu. Ovšem tak, jak to je, mi to naprosto stačí. Letos mě kvůli nejrůznějším absencím párkrát šoupli k prvnímu pultu a teda pomoc, tam fakt nechci :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Škoda, že jsem o studiu pro dospělé neuvažovala hned. Po absolváku jsem se těšila na to, že nebudu muset každý týden chodit do hodiny... :D Čím jsem starší, tím vážněji uvažuju o dalším chození do hudebky. Mám ale plno jiných aktivit. Tak snad jednou, třeba až konečně budu Mgr...

      Vymazat
  2. Som šťastná, že sa Ti splnil sen :-) Prvé husle sú proste prvé husle :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc gratuluji ke splněnému snu, jsi moc šikovná! My měly se ségrou v ZUŠce výbornou p. učitelku. Potom odešla na mateřskou dovolenou a dostaly jsme p. učitele. Stále chyběl, neuměl ohodnotit náš výstup, nechtělo se mu korepetovat, takže nás přemlouval, abychom korepetovaly za něj. Třešničku na dortu dal, když ségře řekl, že ji skladbu nemůže zahrát, protože by to nezvládl. To je učitel??? Kvůli němu jsme ze ZUŠ odešly. Za měsíc ho propustili...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Podzim má něco do sebe

Droga jménem KINEDRYL

Utráceli jsme na Světě knihy