Divoké ráno a (téměr) každodenní putování městem

Dnes vám budu povídat o mém ranním putování městem. Začínám s ním téměř každý pracovní den. Když to někomu vyprávím, kroutí hlavou, jak to mám náročné, ale mně to už vlastně ani nepřijde. Práci mám deset minut od domu, ale než do ní ráno dorazím, trvá mi to skoro hodinu. Aspoň mám čas na čtení..

Můj klasický den začíná budíkem v pět hodin. Mohl by zvonit o 10-15 minut později, jenže pak bych musela nasadit vyšší tempo. Poté, co ,,vyskočím" z postele, naházím na sebe oblečení a jdu se projít s fenou Eliškou. Po ráno je mi zima, takže se oblékám mnohem víc než v jinou denní hodinu. S Eliškou projdeme vždy tutéž pevně vytyčenou trasu. 

Zatímco se procházíme, vytáhnou tři budíky z postele i manžela. S ním si pak vzájemně překážíme v kuchyni. On si chystá mnohochodovou svačinu do práce, já nám vařím kávu, ať máme příjemný start v práci. Zároveň chystám čaj a snídani pro sebe a pro syna. Někdy nevím, na co sáhnout dříve. Občas se mi kvůli tomu podaří zapomenout na Elišku, ta naštěstí umí připomenout, že ještě nedostala granule. 

Ve tři čtvrtě na šest budím syna. Někdy vyskočí hned, a pak má čas si ráno hrát, někdy je dřina ho z postele dostat. Manžel dobaluje poslední část svačiny a odjíždí do práce. Nás čeká odchod
o půl sedmé. Na to existují jen dva scénáře: budť jsme už ve čtvrt připravení a nevíme, coby, nebo minutu před půl sedmou, co všechno jsme ještě nesbalili, že si syn ještě neumyl zuby případně že nevím, kde mám kartu na autobus... Nic mezitím neznáme. 

Můj ranní plán naštěstí počítá i s nestíháním. Jestliže nestihneme náš spoj v 6:38, můžeme jet o deset minut později. I tak se stíhám dostat do práce včas. Jet "naším" autobusem je ovšem lepší, jede v něm méně lidí. Cesta do školky trvá dvanáct minut. Zpožádku vždycky mlčíme a koukáme z okna, smiřujeme. se s tím, že začal další pracovní den. Později se trochu rozmluvíme, ale celkově ráno býváme spíš tišší, odpoledne se bavíme mnohem víc. 

Když vystoupíme, máváme autobusu. Do školky to máme kousek, cestou pozorujeme venčící se psy. Za ten rok a půl už je všechny známe. Ve školce synáčkovi přečtu jídelníček, pak se rozloučíme. Synek odchází do šatny za paní učitelkou, já zpátky na zastávku. Hurá do práce! Jedu stejnou linkou jako předtím, jen v opačném směru. Zamávám domovu a jedu ještě další dvě zastávky do práce. Do té přicházím před půl osmou. 

Jezdím sem a tam. Vstávám v pět, abych byla o půl osmé v práci, do které to mám deset minut pěšky. Zní to šíleně, ale vůbec mi to nevadí. Cestu do školky beru jako příležitost strávit ráno aspoň nějaký čas se synem, cesta do práce je pak příležitost ke čtení, Duolingu nebo učení se na státnice. Nicméně je pravda, rána, kdy syn jede s manželem, mi jsou o něco příjemnější.

Kája