Eliška a synáček, kámoši jak hrom

Lidské dítě mám sice jen jedno, ale často používám pojem moje děti, který zahrnuje i šeltii Elišku. Klidně si převracejte oči jak chcete. I když pes není totéž, co potomek s mými geny, podobně jako syn vyžaduje péči, hraní, stojí peníze a dělá mi starosti i velké radosti. Když se synáček narodil, musela jsem najít balanc mezi péčí o dítě a o psa. Naštěstí se z nich stali skvělí parťáci. 

Od začátku těhotenství mi dělalo starosti, jak Eliška přijme miminko. Cizí děti ji vůbec nebyly sympatické. Uklidňovala jsem se, že vlastní bude vnímat jinak. 

Eliška ho poprvé uviděla čtyři dny po porodu, když jsem se vrátila z porodnice. Na rozdíl od babičky, dědy a tety, kteří Elu přivedli z hlídání, si miminka vůbec nevšímala. Důležité pro ni bylo, že konečně vidí svoji paničku. 

Nejspíš budete tvrdit, že pes není dítě, nicméně v mnohém si jsou podobní. Obojí je zodpovědnost, a hlavně oba vyžadují pozornost „rodičů". Stejně jako maminky sourozenců jsem si musela dávat pozor, abych s příchodem miminka nezanedbávala prvorozeného. Nechtěla jsem, aby se Eliška cítila odstrčeně a zanedbaně. Ráda ji mám stále stejně! A taky by se ze žárlivosti mohla k miminku chovat škaredě.

První týdny pro mne byly náročné. S novorozencem se obtížně hledá čas i na jídlo, natož zařadit do programu hraní se psem. Postupně si to však sedlo. Zvykla jsem si chodit na dlouhé procházky s nosítkem. Z hraní se časem stala zábava i pro synáčka. Bavilo ho sledovat, jak Eliška běhá za hračkami. Od čtyř měsíců se tomu hlasitě smál. A fena? Ta synáčka skutečně vnímala jinak než ostatní děti. Zvykla si. 

Stříh! 

Chlapec má tři roky. Je z něj svědomitý majitel psa. Doplňuje Elišce vodu, sype ji granule, podstrkuje ji piškoty. Rád ji venčí. Používáme k tomu dvě vodítka. Synáček má radost, že vede pejska, a já mám nad nimi kontrolu. Ela zaujala zodpovědné místo ve smečce a synáčka poctivě hlídá a brání. Když přijdeme domů, radostně ho vítá. 

K hraní mě nepotřebují, vystačí si sami. Mají se moc rádi. Zároveň mezi nimi neustále dochází k nedorozumění. Pak ho Eliška olizuje, nebo cení zuby a vrčí. V ten moment musím zakročit. Synek ještě nechápe, že tím Ela po psovsku říká nechej mě. 

Jejich vztah je zkrátka sourozenecký. Milují se, a zároveň se zlobí. 

Dítě a pes je super kombinace. Jsem ráda, že Eliška přijala synka v dobrém a s radostí sleduji, jak se chlapec učí pečovat o zvířátko. Snad k nim bude mít celý život podobný vztah jako já. 

Kája