Jaké bylo mít ve třídě cizojazyčnou dívku

V počátcích své pedagogické praxe jsem získala zkušenosti s žáky s ADHD, projevy autistického spektra či výraznou dyslexií. Nebylo vždy jednoduché s nimi pracovat, ale mluvili jsme společným jazykem a o jejich potížích jsem měla teoretické znalosti, takže jsem to s nimi nějak zvládala. Pak ovšem přišla do třídy žákyně s odlišným mateřským jazykem. Komunikovat jsem s ní musela rukama, nohama a překladačem. O tom, jak s ní pracovat, jsem nevěděla vůbec nic. Univerzita toto téma úplně vynechala. 

Cizojazyčná dívka nastoupila na začátku první třídy. Měla štěstí, výuka začínala pozvolna. Měla čas do češtiny alespoň trochu vplout. Snažila jsem se být ji v tom aspoň trochu nápomocná. Když děti přiřazovaly k obrázkům počáteční písmena slov nebo počítaly, pracovaly jsme na slovní zásobě. Popisovaly jsme spolu ilustrace v pracovním sešitě. Velkým pomocníkem mi byl překladač. Tlumočil ji důležité informace i obsah básniček, které jsme se učili. Skvělé bylo, že k nám na několik hodin týdně docházela asistentka. Využívala jsem to a výuku plánovala tak, aby na tyto hodiny vycházely činnosti, které od dětí vyžadovaly více naslouchání a porozumění. 

Zkoumala jsem, jak víc bych ji mohla vstup do českého kolektivu usnadnit. Zjistila jsem, že hlavně potřebuje čas. A ten skutečně pomohl. Ve druhém pololetí bylo znát, že žákyně už celkem rozumí tomu, co se kolem ní říká. Reagovala na pokyny, dokázala najít správnou stranu ve správném pracovním sešitě a když něco potřebovala, uměla to jednoduše vyjádřit. Učení ji šlo dobře, bylo znát, že je nadaná, pečlivá a pilná. 

Ve druhé třídě se nízká úroveň ČJ začala projevovat v písemném projevu. Učili jsme se první pravopisná pravidla, což bylo náročné i pro některé ostatní děti, natož pro dívku, která ještě nedávno česky vůbec nemluvila. Těžké pro ni bylo i sluchové rozlišování délek a některých souhlásek. Brala jsem na ni samozřejmě ohledy, úkoly jí trochu zjednodušovala nebo jsem ji při samostatných pracích vedla více než ostatní. Známkovat jsem ji však musela podle objektivních měřítek. Hodnotila jsem ji proto i slovně, stejně jako některé další žáky, kteří nebyli úplně úspěšní, ale přesto dělali pokroky. 

Z dívčiných výsledků v češtině jsem měla špatný pocit. Připadalo mi, že pro ni nedělám dost. Jenže učitel není kouzelník, aby všem v hlavě vykouzlil perfektní znalosti. Postupně jsem došla k tomu, že vlastně vůbec nezáleží na tom, že má horší známky než jiní žáci. Ve skutečnosti je borka. Vždyť s námi po roce a půl normálně mluvila! Často jsem to připomínala i jí. Schopnost komunikovat v cizím jazyce je důležitější než perfektně ovládat jeho písemnou podobu. Navíc věřím, že s jejím nadání pravopis brzo dožene a na konci základky bude psát bez chyb. 

Nakonec pro mne cizojazyčná dívka nebyla takový oříšek, jak jsem si původně myslela. Těžší by bylo, kdyby nastoupila do vyššího ročníku. Pro samotnou žákyni to musela být mnohem obtížnější situace. Je skvělá, že se s ní tak poprala. 

Kája