Můj (anti)talent na cizí jazyky

Na zápočty z angličtiny se skoro neučím, testy z cizích jazyků jsem na gymplu s přehledem zvládala na jedničku nebo dvojku, lehce jsem uvažovala o studiu německé filologie, dobrovolně se snažím doma učit finštinu. Přesto často prohlašuji: ,,Vůbec nemám talent na jazyky!"  Tak jak to se mnou je?




Přibližně před třemi týdny jsem zveřejnila článek Šprechtím ganz gut. Vyprávěla jsem v něm o tom, jak jsem musela v práci komunikovat německy. V závěru jsem vám slíbila, že se časem podělím o pár dalších jazykových příhod. Přichází to právě dnes.




První cizí jazyk, se kterým jsem se setkala, je polština. Z jedné osminy ve mne koluje polská krev a kdysi jsem  příbuzné čas od času vídala. Neměla jsem tehdy žádné zábrany, úplně v pohodě jsem s nimi mluvila. Dívala jsem se i na polský večerníček. Díky tomu všemu polštině docela rozumím, například na orchestrálním pobytu v Polsku jsem byla na rozdíl od kamarádů v obraze. Připadá mi hrozné, když někdo mluví s Polákem anglicky.

Tím moje jistota v komunikaci s cizincem končí.

Od čtvrté třídy jsem měla angličtinu. Cítila jsem se zvláštně, když se nám paní učitelka představila! Byla ale šikovná, na základce jsem válela, chodila na soutěže a vyhrávala. Znalost jazyka se bohužel nevztahuje jen na vyplnění testu. Strojený rozhovor ve škole zase neodpovídá reálné konverzaci. Bohužel.

Nezlobte se, že v následujících odstavcích budu mluvit na přeskáčku o angličtině a němčině.




Únor 2015, Brno, Skleněná louka, koncert, jedna z kapel -  Lötfett z Německa. Anežka zatoužila si s nimi povykládat. Poprvé s nimi mluvila u baru. zjišťovala význam názvu jejich kapely. Podruhé se zapovídali v restauraci. Snažila jsem se aspoň trochu porozumět tomu, co povídali, ale bylo to těžké. Navíc jsem se dostala do stavu, v jakém jsem vždycky mezi cizími lidmi - nořila jsem se spíš do vlastních myšlenek. A tak mě zaskočilo, když na mě jeden Němec promluvil. Vůbec jsem nevěděla, o co zrovna jde. ,,Na ja," vypadlo ze mne. Chtěla jsem vysvětlit, že jsem nedávala pozor a nevím, o čem mluvili, ale kapela se už odcházela chystat na koncert.

Jejich vystoupení jsem si užila, ráda bych je viděla znovu. Obávám se však, že se nám budou radši vyhýbat. ,,Co kdybychom zahráli v Česku?" napadne občas někoho z nich hříšná myšlenka. ,,Jen to, ne, tam je přece holka, která říká na ja!"


V mluvení mi nejvíc brání stud, že něco řeknu špatně. Radši mlčím, než aby si o mě někdo myslel něco špatného jen kvůli nějaké malé chybě. Vůbec mi při tom nevadí, že se mlčením ztrapňuji mnohem víc.


Ve třeťáku jsem byla se školou v Anglii. Přespávali jsme po skupinkách v rodinách. Dělalo mi velký problém říct si, na co mám chuť a že bych si dala ještě trochu džusu. K většímu bloku mi přispěla Terka. Vysvětlovaly jsme, odkud pocházíme. ,,It´s near by Ostrava," řekla jsem. Přítomní mě asi přeslechli. Chtěla jsem to říct znovu. ,,It´s close to Ostrava," skočila mi do toho Terka. A šup, už to bylo, Terka řekla něco jiného, já  znejistěla, svou větu jsem považovala za špatnou a příště jsem už radši nechala za sebe mluvit holky.

Podobné byly hodiny němčiny. Profesorka se na něco zeptala, já jsem bez uvažování potichu odpověděla, nahlas jsem už pak nic neopakovala, protože jsem si najednou nebyla jistá, jestli je to správně. Usmívala jsem se, řekla jsem maximálně, že nevím.

Stejně tak je mi blbé ptát se znovu na věci, kterým jsem nerozuměla.



Prosinec 2015, Wien Hauptbanhof, večer. Před odjezdem vlaku jsme se chtěly trochu občerstvit. Zeptala jsem se na čaj. Paní za barem na mě vybafla několik možností. ,,Hmmm.... Kamilentee, bite!" Ne že bych zrovna toužila po heřmánku, byl to jediný čaj, který jsem pochytila! Dál chtěla paní vědět, jestli si dám čaj u ní v restauraci, nebo si ho vezmu s sebou v kelímku. Význam jejich slov bych určitě odhalila, kdybych si je nechala zopakovat. Radši jsem se rychle podívala na Anežku a nechala ji, ať objednávku dokončí za mne...

Mnohem víc než němčině a angličtině rozumím finštině. Divné, že? Na dovolené v Itálii jsme se seznámily s partičkou Finů a šly s nimi na oběd. Mluvit s nimi bylo pro mne těžké a vůbec jsem nebyla v obraze, o čem si povídali s Anežkou. Když si ale říkali něco mezi sebou finsky, pochytila jsem docela dost slov. Přihlédneme-li na to, že jsem se ještě nedostala přes osmou lekci (stydím se!), je to opravu krásný výkon.


Aby se neřeklo, závěrem se vám zmíním ještě o dvou situacích, které jsem dle svého názoru zmákla docela obstojně.

Červen 2016, Praha, koncert řekněmežekamarádů. Za komunikační dovednosti zde se musím pochválit, ačkoliv... uvidíte sami. Kytaristu asi-Američana podezírám, že umí česky lépe než já anglicky. Rozhovor probíhal převážně v jeho mateřštině, nejasnosti jsme vysvětlovali česky. Později jsem mluvila se zpěvákem Skotem. Situaci ulehčovalo, že byl dost opilý. Povykládal mi, co všechno vypil a pořád dokola vyjadřoval radost nad vydařeným koncertem a nad tím, že jsem se na jeho kapelu zase přišla podívat. Bylo to s ním ještě jednodušší než s kytaristou. Stačilo ho objímat a říkat: ,,I love you!" ,,You are amazing!"


Druhá úspěšná situace, za kterou si, prosím pěkně, žádám potlesk, je telefonát v němčině. Už samotné telefonování je pro mne utrpení. Byla jsem proto dost vyděšena, když jsem cestou do Alp dostala do ruky mobil s vytočeným číslem. Mým úkolem bylo říct majiteli apartmánu, že přijedeme později, než jsme původně předpokládali. Byla jsem překvapena sama sebou, jak pěkně jsem to zvládla. Věty mi přicházely na jazyk samy od sebe a pánovi jsem téměř všechno rozuměla. Kdybych vedla nějakou žákajdu, studijní průkaz, index nebo prostě nějaký notýsek, napsala bych si ten den jedničku s hvězdičkou.


Tím mé vyprávění končí. Nyní je řada na vás. Posledně jste mi určitě neprozradili všechno. :) Jaké jazykové trapasy se vám staly? A kdy jste na sebe byli naopak pyšní? Pište!



Kája


Komentáře

  1. Hm... tak si říkám, že na tom možná nejsem úplně špatně... :D

    OdpovědětVymazat
  2. Angličtinu jsem nikdy ráda neměla a na střední si k ní kvůli učitelce vypěstovala vyloženě odpor. Zpětně mě dost štve, že jsem si ji nechala tak znechutit, protože po pár letech v zahraničí sice většinu času nemám problém se domluvit, ale gramatika je pro mě naprostá španělská vesnice a když se to snažím dohnat, tak se starých návyků zbavuje hodně těžko:) Jinak si pamatuju, že se mi v práci kolegové hrozně smáli, když jsem místo toho abych řekla že mě někdo nasral, tak že mě pochcal :D Momentálně se snažím dohnat ještě ruštinu, i když si říkám, že jsme si do hlavy nenarvala azbuku na střední, tak teď už to nezachráním:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já víc kamarádím právě s gramatikou... 😁 S azbukou držím palce, vůbec nevím, jak bych se ji naučila.

      Vymazat
  3. Oproti tobě já jsem nikde nebyl. Tím myslím, že jsem nikdy nebyl v žádné cizí zemi. To ale neznamená, že nemám žádné zkušenosti s mluvením v angličtině. Ve škole máme učitele, který je rodilý Američan. Každý čtvrtek s ním máme dvě hodiny a já - oproti zbytku - si s ním slušně pokecám. Bere nás jako kamarády, což se mi líbí. :D Nicméně ten pocit nejistoty znám taky. Něco řeknu, v tom mi kamarád vtrhne do řeči, přeruší mi proud myšlenek, opraví mě a já v domnění, že jsem něco řekl špatně, se začnu rozplývat hanbou. :D

    Pokud jde o němčinu, neumím ji a nechci ji umět. Nelíbí se mi. Na základce nám dali vybrat, zda-li jako druhý jazyk chceme němčinu a nebo se na to vyšunkovat a jít se učit věci ohledně domácnosti (vyšívání, chování dětí, vaření) nebo sportovat. Já jsem si vybral péči o děti a vyšívání. Umím vyšívat! Jééj! Ale dnes jak nad tím přemýšlím, asi bych si tu němčinu vybral...

    Krom pana učitele si ještě povídám s novými hráči v mé oblíbené počítačové hře. Seznamuji nováčky s hrou a jak a co mají dělat. Někdy se to fakt nedá... Jejich otázky jsou dotěrné až trapné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vida, takže máš praktické jazykové zkušenosti mnohem bohatší než já. Ty se máš!

      Vymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.