S písničkou je veseleji, tak buďte tolerantní

Zpívat jsem uměla dříve než mluvit. Ještě dnes je pro mne zpěv mnohem příjemnější než mluva. Jako ideální trávení času s lidmi si představuji zpěv (a hraní na různé nástroje), jako nejlepší zabavení dětí vidím rovněž zpěv. No a pak je to taky ideální krátič času a vlastně i společník... Možná to u mne hraničí s psychickou poruchou.



Určitě existuje hodně lidí, kteří si rádi zazpívají. S rádiem, u táboráku, v koupelně. Nebo třeba u vaření, uklízení, malování pokoje či nějaké jiné otravné práce. Někteří zpěv vymění za pouhé pískání nebo broukání (ehm, zpěv brumendem). A pak existuju já. Ta, která je schopna zpívat o půlnoci v posteli. Jen tak, z dobré nálady.

Znám hodně písniček. Hodně a ještě víc. Od českých znám texty, od cizích mám pochycených pár slov. K tomu nesu mimořádně vyvinutou vidět ve všem asociaci s nějakou písničkou. Jakmile mě nějaká souvislost napadne, začnu okamžitě zpívat, ať jsem kdekoliv a s kýmkoliv.* Od nejednoho člověka jsem se dozvěděla: ,,Ty máš na všechno písničku!" Ano, mám a nebojím se ji použít. Nejméně cca stokrát denně.

Plynou z toho docela ostudné situace. Tak třeba dnešní pěvecké seky, oba náhodou spojené s dopravou. Do práce jsem jela autobusem. Jsem zvyklá, že ráno jezdívá autobus zelené barvy. Tentokrát jel mimořádně... ,,Čevený autobus nás veze z výletu, červený autobus už objel celý svět," vyjádřila jsem svůj údiv. Zpěv jsem si uvědomila, až když se na mě pár lidí divně podívalo.

Odpoledne se odehrála v podstatě stejná situace. Stála jsem na nástupišti (a byla mi zima, takže jsem pěla Bude zima, bude mráz), sotva jsem uviděla přijíždějící vlak, spustila jsem o něm píseň. V tu chvíli se směrem ke mně vydali cestující... a málem si to rozmysleli. Co je tak divného na zpívající holce?

Další cesta, která mě vede k nekontrolovatelnému zpěvu, je poslech hudby. Ať si pouštím hudbu doma nebo někde venku do sluchátek, vždycky ji náležitě prožívám. Roky v hudebce, ve druhých houslích a ve spodních hlasech ve sboru mě naučily improvizovat doprovod k hlavní melodii. A tak si vytvářím druhý hlas, zpívám o tercii níž, o kvintu nebo oktávu výš, vytvářím protimelodie, kontruju, nebo jen tak soupeřím se zpěvákem, kdo udrží delší tón. Vlastně si zpívám i k čistě instrumentální hudbě.

Před chvíli jsem se přistihla, jak jsem se až moc vžila do Malé noční hudby. Ne že by můj zpěv ne hlavního hlasu slyšel celý vagón, ale třeba pán přede mnou o něm určitě věděl. Navíc jsem si skladbu jednou rukou dirigovala a na druhé mi kmitaly prsty, jako kdybych hrála na housle.

Prostě... jak praví nápis na mém tričku, music is my life.


Příklady jsem uvedla sice jen dnešní, ale věřte, že nejsou vůbec ojedinělé. Navíc mám pocit, že je to se mnou čím dál horší. Asi potřebuju nějaké pořádné hudební vyžití. Hned jak přijedu domů, vrhnu se na rozečtený koncert!



Co se stává vám?

Kája

*V situaci, kdy se to fakt nehodí, se musím držet. Vůbec to není jednoduché.