Orlické hory, dovolená pro voděodolné turisty

Od čtvrtku do neděle jsme byli v Orlických horách. Našlapali jsme docela dost kilometrů, nafotili hromadu fotek, vyslechli si nekonečné ptačí koncerty a pokochali se mnoha horskými potůčky. Zároveň jsme čelili drsným nástrahám, které si pro nás hory připravily. Věřte nevěřte, v pátek jsem prohlásila, že už do hor nikdy nepůjdu! Jelikož vás určitě zajímá, co hrozného se stalo, blog nezavíráte, ale pokračujete ve čtení.


Termín dovolené: 11.-14. 5. 2017


V Říčkách v Orlických horách údajně žije kolem devadesáti obyvatel. Na víkendy se k ním přidává asi 300 chatařů. Přičíst musíme i turisty, pro které je připravené ubytování skoro na každém rohu, stačí si vybrat. V obci se nachází kostel, hospoda a obchod. Ten je svým sortimentem přizpůsoben rychlému nakupování, jediným pohledem zjistíte, co se v obchodě nabízí a nezdržujete se vybíráním, protože jednoduše nemáte mezi čím se rozhodovat. Otevřeno je v pondělí, středu a pátek dopoledne, jako bonus pak ještě v sobotu ráno. Hotový supermarket!

Ubytovaní jsme byli v malinkém apartmánku uprostřed lesa.

Dorazili relativně brzo, a tak jsme po prozkoumání dočasného domova vyrazili na procházku. Začalo pátraní po chaloupkách. Jak ráda bych v nějaké takové bydlela!





V pátek ráno jsme opět vyrazili na procházku, dá-li se ovšem o procházce mluvit, když jsme plánovali ujít asi 33 km. Naplnění a zabalení tortil jsem zvládla, poctivě jsme se namazali opalovacím krémem, nastříkali se sprejem proti klíšťatům, vzali si dost pití a pro jistotu přibalili mikiny. Vstříc sluníčku jsme vyrazili asi kolem deváté hodiny.

Ze začátku bylo všechno až na těžký terén fajn. Všechno bylo mokré, nořili jsme do bahna celé boty, obejít se nedalo. ,,To jsou ale vlhké hory!" říkali jsme si a při tom měli dobrou náladu, jinou v přírodě pod modrou oblohou mít neumím.

Po nějakých sedmi kilometrech chůze se náhle zatáhlo a začalo kapat!

,,To bude takový ten milý lehký deštík," předpokládala jsem. Deštík zesiloval. Nejdřív jsem schovala foťák, pak jsme se schovali i my sami. Mysleli jsme si, že nás pár minut pod smrčkem zachrání.

Nebylo tomu tak.

Uznali jsme, že bude lepší pokračovat v cestě a doufat, že se počasí umoudří. Sluníčko občas lehce vykouklo, dávalo nám naději. Když jsme dorazili na záchytný bod naší cesty, tedy Velkou Deštnou, zdálo se, že po svačině už bude všechno doopravdy v pořádku. ,,To přestane," hodnotili jsme skoro neviditelné a necititelné kapky.

Nebylo tomu tak.

Zase se rozpršelo. Každých pár kroků déšť zesílil, přibral na pomoc obrovské kroupy a zuřivě na nás útočil. Už nám nebylo do zpěvu, ač jsem se o pár písniček pokoušela. Postupně nám promoklo úplně všechno oblečení. Přísahám, že podprsenku jsem mohla večer ždímat!

Nejhorší úsek jsem už díky bohu vytěsnila z paměti. Chtělo se mi brečet, ale dokázala jsem to udržet. Problém se nedal vyřešit jinak než co nejrychlejší chůzí, a tak jsem se pořád snažila přidávat do kroku. Představovala jsem si, že ve stejných podmínkách budu muset dojít až do apartmánu.

Nebylo tomu tak! Posledních pár kilometrů jsme šli opět za sluníčka! Byli jsme už sice promoklí na kost, ale vrátilo nám to úsměv na rty.


Z počátku bylo nádherné počasí a litovala jsem,
 že nemám kraťasy.



,,Chodili na hory když padaly kroupy, 
mysleli že je to známka punku..."


Rozmrzávala jsem dlouho. Dokonce ani čaj mi nechtěl pomoct. Zachumlaná pod peřinu jsem psala mamce rozhořčenou esemesku se závěrem, že už do hor nikdy nepůjdu. Není o co stát! 

Místo 33 km se nakonec konalo jen 26,5. Důvod zkrácení si jistě domyslíte.

V sobotu nám mobil prozradil, že bude v deset pršet. Nikam jsme tedy nevyráželi, radši jsme hráli dobyvatele a čekali, co se bude dít. Něco se skutečně přehnalo. V poledne bylo opět vymeteno a do večera už spadlo jen pár kapek. Den jak malovaný, připravil si ale pro nás jiné nástrahy. 

,,Já chci jídlo!" říkal můj žaludek. ,,Já chci taky jídlo!" říkal parťákův žaludek. ,,Mají tam borůvkové knedlíky!" Vybavili jsme se tak, abychom hned po jídle mohli šlapat na rozhlednu a utíkali ty knedle ochutnat. 

,,Třeba jim došly borůvky." Nedlouho po té jsme došli k ceduli s velkým nápisem ZAVŘENO. Asi jim došlo víc ingrediencí. Naštěstí to nebyla jediná restaurace v Říčkách. Existuje ještě jedna, jen trochu z ruky. Div jsem neumřela hlady, než jsme ji konečně spatřili. Jala jsem se hodovat. Jediným bezmasým jídlem byl smažený sýr. Nechala jsem si k němu přinést hranolky (bylo jich víc, než jsem čekala). Abych měla i něco zdravého, objednala jsem si velký salát. Všechno jsem zalila espressem lungem. No co, musela jsem nějak oslavit, že v Říčkách vaří! 

Nakonec jsme si koupili ještě nanuky. Ty už jsme jedli cestou na onu rozhlednu. Jmenuje Anna, stojí na Anenském vrchu a za dobrých podmínek z ní je určitě krásný výhled. 





Za dobrých podmínek je z Anny určitě krásný výhled.
My jsme dobré podmínky neměli.
Zřetelně jsme viděli jen větve nedalekých stromů.


Zahánění hladu mi trvalo podstatně kratší dobu než vzpamatování se z průtrže mračen, tudíž má u mne sobota lepší hodnocení. 

Neděle už byla dnem odjezdu. Zahájila jsem ji v brzkých hodinách čekáním na slunce. Podle googlu mělo vyjít v 5:09. Moc se mu nechtělo šlapat do kopce. Zahlédla jsem ho až ve tři čtvrtě na šest. Ptáci k tomu řvali víc než metal. 






Pak už jen posnídat, uklidit a zmizet. 
Před odjezdem autobusu jsme se ještě trochu pováleli v pampeliškách.





Cesta domů byla komplikovaná. Ztroskotala hned ve vlaku. Na trati byla překážka, kvůli které nás na půl hodiny zastavili v poli. Jela jsem obyčejným trapným rychlíkem, museli jsme pustit všechny lepší vlaky před sebe. Všechny včetně Pendolina, do kterého jsem chtěla přestoupit v Olomouci. Další vlak z Olomouce byl také opožděný. ,,Už nikdy nepojedu vlakem!" přísahala jsem.

Určitě jsem kecala.
Bude to stejně jako s horami.
S lehkým odstupem se totiž nemůžu dočkat, až do nich zase vyrazím. :)


Kája

Komentáře

  1. Hory umí, nás takhle jednou vytrestaly Jeseníky sněhovou bouří. Jinak na to ale budeš jistě ráda vzpomínat ;) Ten východ slunce vypadá dobře. Orlické mám prošlapané téměř po celé délce a je tam krásně. Z Anenského vrchu je skutečně za dobrého počasí celkem pěkný výhled (což mi připomíná, že jsem tam za poslední 2 roky byla 2x a ani jednou jsem se nedokopala z toho napsat článek).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hory jsou zákeřné, ale naštěstí nejsem nemocná, jak jsem čekala, takže plánuju další túru.

      Vymazat
    2. To je dobře :) Kam se chystáš?

      Vymazat
    3. Do Alp! Ale to až za rok. :( V blízkosti jsou nějaké pochody po Beskydech.

      Vymazat
  2. Jé, tak tohle je super :) :D přítelova rodina ráda podniká podobné výlety, několikakilometrové výšlapy, bydlení v chatičce v místě o 20 obyvatelích a pro mě je to vždy zážitek, protože na to nejsem zvyklá :D dost jsem se nasmála, protože je mi to blízké, letos mě čeká výlet opět na vodu, tak tipuji, že to bude podobné :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak si ho užij. :) V přírodě se nejlépe odpočívá. :)

      Vymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.