Jak jistě víte, mezi mými koníčky se najde i běhání. Letošní běžeckou sezónu jsem zahájila v únoru. Plná optimismu jsem na internetu hledala závody. Nejsympatičtější mi byl Běh pro ZOO Praha. Zaběhat si a pomoc přitom zoologické zahradě? Proč ne. Abych měla motivaci, přihlásila jsem se na desetikilometrovou trať. Pět kilometrů je přece pěkná trapárna!
Okolnosti
,,Ty jsi blázen!" zhrozila se mamka.
,,Budeš mít čas trénovat?" starala se kamarádka.
,,Tak jo, aspoň poběžíme něco pořádného," odsouhlasili můj šílený nápad Tomové a jali se vyplnit přihlášky.
Užili jsme si nádherný hyperaktivní víkend. Chtěli byste se o něm dozvědět víc? Napište do komentářů. Tento článek má za úkol věnovat se pouze jediné akci, a to již zmiňovanému Běhu pro ZOO Praha.
Další stan do sbírky
K Trojskému zámku, kde závod začínal, jsme museli vyrazit s velkým předstihem. Naložili jsme fanouškovi do batohu hektolitry vody, doklady a podkolenky. U startu sice byla možnost si věci odložit v šatně, určitě ale sami uznáte, že je kamarádův batoh praktičtější. Jestli si to myslí i samotný fanoušek-šerpa, nevím. Raději jsem se ho neptala.
Za nahlášení jmen jsme obdrželi tričko, startovní číslo s čipem a slevu do Hervisu. Pěkně jsem se naštvala. Dala bych ruku do ohně, že jsem na přihlášce zatrhovala dámské XS. Předali mi sice správnou velikost, ale v unisex střihu. To znamená, že místo krásného trička vlastním podivný neforemný stan. Přidává se k tričku z Běhu pro ZOO Ostrava, Nightwish tričku z koncertu a památečního trička z orchestrálního zájezdu do Polska.
Asi hodinku jsme se poflakovali v parku Trojského zámku. Přesně ve dvě hodiny jsme stáli na startu, abychom mohli povzbudit pětikilometrové závodníky. Když utekli, nasadili jsme podkolenky a psychicky se chystali na cca hodinové utrpení šíleném vedru.
Já umřu. Umřu!!!
Ještě před odstartováním mě zachvátila panika. Dá se vůbec v takovém vedru běžet? Sotva jsme vyběhli, dostala jsem odpověď: Nedá! Vzdám se? Nemůžu, to by bylo trapné.
Po dvou a půl kilometrech přišla občerstvovací stanice. Neváhala jsem a vyklopila jsem do sebe kelímek vody. Hned mi bylo lépe! Začala jsem předbíhat. Zlepšila se mi nálada. Najednou jsem byla plná energie. ,,Run to the hills..." zpívala jsem si, abych se nabudila ještě víc. Nevím, jestli jsem vám to někdy prozradila. Zpěv mi při běhu pomáhá. Samozřejmě všeho z mírou - musím si šetřit dech, že ano.
Jde to dobře, vychvalovala jsem si. Po obratu bych mohla zrychlovat. Běželo se po cyklostezce; pět kilometrů jedním směrem, pět kilometrů zpátky. Kilometr před obratem jsem si plácla s jedním Tomem, o chvíli později s druhým. I to mě trochu nabudilo.
Pak jsem doběhla k obratu, otočila se a zjistila, že mám ke zrychlení nulovou šanci. Slunko mi pražilo do lebky. Stačilo pár metrů, aby mi bylo úplně blbě. Místo zrychlování jsem postupně zpomalovala.
,,Run to the hills, run for your lives!" snažila jsem se ze všech sil. Bez úspěchu. Vzdám se? Nemůžu, to by bylo trapné, myslela jsem si. Tělo bylo jiného názoru, několikrát mi samo skoro zastavilo.
Když nemůžeš, přidej.
Ty můžeš, nemůže jenom tvoje hlava.
Jsou to kecy! Tentokrát jsem se dostala do takového stavu, že tělo absolutně nemohlo, zatímco hlava byla odhodlaná závod úspěšně dokončit. Mám skočit do řeky, svalit se do trávy, nebo začít brečet?
Náladu mi občas zlepšovali závodníci chodci. Předbíhala jsem je (v rámci momentálních možností) s velkou chutí, tajně jsem se jim posmívala.
Po sedmi a půl kilometrech jsem se znovu dostala k občerstvovací stanici. Do sebe jsem vyklopila iontový nápoj, na sebe vodu. Naštěstí ne naopak, ještě by se na mne slítly vosy. Na nějakou dobu mi to pomohlo. Když to začalo váznout, uviděla jsem štěňátko, což zase trochu potěšilo a nakoplo. Potom už se blížil cíl. Tomové cosi volají. Zrychluju. A ještě zrychluju! Dobíhám nějakého kluka. ,,Já tě nenechám!" zavolá a dá se se mnou do závodu. Znovu jsem zrychlila. Bohužel mi má drobounká postava nedovolila nad klukem zvítězit. Vyhrál to asi o jeden skok.
Ptáte se na můj čas? Šedesát sedm minut! Říkám vám to s hrdostí, i když to není zrovna frajerský výkon. Ale co. Vždyť to ze začátku vypadalo, že závod ani nedokončím! Navíc to byla moje první desítka na závodě. Dala jsem si za cíl ji mít pod sedmdesát minut, což jsem splnila. Byla (a stále) jsem na sebe moc pyšná. To je dobře, že jsem se nevzdala!
Na podzim závodím zase. Jsem zvědavá, jak se zdokonalím. O něco rychleji to určitě zaběhnu. Minimálně proto, že na začátku listopadu už nebude takové vedro! Snad...
Vegetariánka spolkla mouchu!
Na závěr si dovolím ještě takový malý drb. V kelímku, který jsem při první zastávce na občerstvovací stanici popadla, se koupala moucha. Není čas ztrácet čas, říkala jsem si a napila se. Předpokládala jsem, že moucha zůstane na svém místě. Nějak si však neuvědomuji, že bych ji po napití viděla. Určitě je vám jasné, co se pravděpodobně stalo...
A co vy, závodíte?
Pochlubte se mi v komentářích se svými výkony. Jestli víte o nějakém skvělém závodě, dejte mi vědět. Ráda bych se nějakého zúčastnila - pokud to ovšem bude možné v kombinaci se štěnětem. Momentálně máme v plánu Urban challenge ve Vítkovicích a Hornickou desítku ve Fajnem. :)
Okolnosti
,,Ty jsi blázen!" zhrozila se mamka.
,,Budeš mít čas trénovat?" starala se kamarádka.
,,Tak jo, aspoň poběžíme něco pořádného," odsouhlasili můj šílený nápad Tomové a jali se vyplnit přihlášky.
Užili jsme si nádherný hyperaktivní víkend. Chtěli byste se o něm dozvědět víc? Napište do komentářů. Tento článek má za úkol věnovat se pouze jediné akci, a to již zmiňovanému Běhu pro ZOO Praha.
Další stan do sbírky
K Trojskému zámku, kde závod začínal, jsme museli vyrazit s velkým předstihem. Naložili jsme fanouškovi do batohu hektolitry vody, doklady a podkolenky. U startu sice byla možnost si věci odložit v šatně, určitě ale sami uznáte, že je kamarádův batoh praktičtější. Jestli si to myslí i samotný fanoušek-šerpa, nevím. Raději jsem se ho neptala.
Za nahlášení jmen jsme obdrželi tričko, startovní číslo s čipem a slevu do Hervisu. Pěkně jsem se naštvala. Dala bych ruku do ohně, že jsem na přihlášce zatrhovala dámské XS. Předali mi sice správnou velikost, ale v unisex střihu. To znamená, že místo krásného trička vlastním podivný neforemný stan. Přidává se k tričku z Běhu pro ZOO Ostrava, Nightwish tričku z koncertu a památečního trička z orchestrálního zájezdu do Polska.
Asi hodinku jsme se poflakovali v parku Trojského zámku. Přesně ve dvě hodiny jsme stáli na startu, abychom mohli povzbudit pětikilometrové závodníky. Když utekli, nasadili jsme podkolenky a psychicky se chystali na cca hodinové utrpení šíleném vedru.
Já umřu. Umřu!!!
Ještě před odstartováním mě zachvátila panika. Dá se vůbec v takovém vedru běžet? Sotva jsme vyběhli, dostala jsem odpověď: Nedá! Vzdám se? Nemůžu, to by bylo trapné.
Po dvou a půl kilometrech přišla občerstvovací stanice. Neváhala jsem a vyklopila jsem do sebe kelímek vody. Hned mi bylo lépe! Začala jsem předbíhat. Zlepšila se mi nálada. Najednou jsem byla plná energie. ,,Run to the hills..." zpívala jsem si, abych se nabudila ještě víc. Nevím, jestli jsem vám to někdy prozradila. Zpěv mi při běhu pomáhá. Samozřejmě všeho z mírou - musím si šetřit dech, že ano.
Jde to dobře, vychvalovala jsem si. Po obratu bych mohla zrychlovat. Běželo se po cyklostezce; pět kilometrů jedním směrem, pět kilometrů zpátky. Kilometr před obratem jsem si plácla s jedním Tomem, o chvíli později s druhým. I to mě trochu nabudilo.
Pak jsem doběhla k obratu, otočila se a zjistila, že mám ke zrychlení nulovou šanci. Slunko mi pražilo do lebky. Stačilo pár metrů, aby mi bylo úplně blbě. Místo zrychlování jsem postupně zpomalovala.
,,Run to the hills, run for your lives!" snažila jsem se ze všech sil. Bez úspěchu. Vzdám se? Nemůžu, to by bylo trapné, myslela jsem si. Tělo bylo jiného názoru, několikrát mi samo skoro zastavilo.
Když nemůžeš, přidej.
Ty můžeš, nemůže jenom tvoje hlava.
Jsou to kecy! Tentokrát jsem se dostala do takového stavu, že tělo absolutně nemohlo, zatímco hlava byla odhodlaná závod úspěšně dokončit. Mám skočit do řeky, svalit se do trávy, nebo začít brečet?
Náladu mi občas zlepšovali závodníci chodci. Předbíhala jsem je (v rámci momentálních možností) s velkou chutí, tajně jsem se jim posmívala.
Po sedmi a půl kilometrech jsem se znovu dostala k občerstvovací stanici. Do sebe jsem vyklopila iontový nápoj, na sebe vodu. Naštěstí ne naopak, ještě by se na mne slítly vosy. Na nějakou dobu mi to pomohlo. Když to začalo váznout, uviděla jsem štěňátko, což zase trochu potěšilo a nakoplo. Potom už se blížil cíl. Tomové cosi volají. Zrychluju. A ještě zrychluju! Dobíhám nějakého kluka. ,,Já tě nenechám!" zavolá a dá se se mnou do závodu. Znovu jsem zrychlila. Bohužel mi má drobounká postava nedovolila nad klukem zvítězit. Vyhrál to asi o jeden skok.
Ptáte se na můj čas? Šedesát sedm minut! Říkám vám to s hrdostí, i když to není zrovna frajerský výkon. Ale co. Vždyť to ze začátku vypadalo, že závod ani nedokončím! Navíc to byla moje první desítka na závodě. Dala jsem si za cíl ji mít pod sedmdesát minut, což jsem splnila. Byla (a stále) jsem na sebe moc pyšná. To je dobře, že jsem se nevzdala!
Na podzim závodím zase. Jsem zvědavá, jak se zdokonalím. O něco rychleji to určitě zaběhnu. Minimálně proto, že na začátku listopadu už nebude takové vedro! Snad...
Vegetariánka spolkla mouchu!
Na závěr si dovolím ještě takový malý drb. V kelímku, který jsem při první zastávce na občerstvovací stanici popadla, se koupala moucha. Není čas ztrácet čas, říkala jsem si a napila se. Předpokládala jsem, že moucha zůstane na svém místě. Nějak si však neuvědomuji, že bych ji po napití viděla. Určitě je vám jasné, co se pravděpodobně stalo...
A co vy, závodíte?
Pochlubte se mi v komentářích se svými výkony. Jestli víte o nějakém skvělém závodě, dejte mi vědět. Ráda bych se nějakého zúčastnila - pokud to ovšem bude možné v kombinaci se štěnětem. Momentálně máme v plánu Urban challenge ve Vítkovicích a Hornickou desítku ve Fajnem. :)
Kája
Ta Urban challenge je podle mě zajímavý závod, co jsem tak viděla, to se těším, až o něm napíšeš ;)! Jinak, jsi dobrá, vedro nevedro, doběhla jsi v pořádku a za super čas, obdiv :)
OdpovědětVymazatDěkuji. :)
VymazatJá se těším, až budu o Urban challenge psát. :D
Já jsem běžela před rokem Běh pro Světlušku jihlavskou ZOO. Sice nebylo nic vidět, ale bylo slyšet. Bylo to moc zajímavé :).
OdpovědětVymazatTo muselo být super. :)
VymazatFuj, z té mouchy mi přeběhl mráz po zádech. :D Já běžela snad jen jednou a to na Color Runu a umírala jsem asi po necelém kilometru, deset bych neuběhla ani náhodou. Máš můj obdiv :) :D
OdpovědětVymazatMoucha opravdu nebylo to nejhorší, co jsem zažila. :D
Vymazatjá se přiznám, že běh nesnáším :D snažím se mu přijít na chuť každý rok, ale zatím dost marně. Takže uznávám každého sportovce, který se přihlásí do nějakého závodu. Přeju, ať ti to vydrží! :)
OdpovědětVymazatwww.beckovyblog.cz
Tyjoo tak to jsi šikovná, že jsi se k tomu vůbec odhodlala! Já běžím na tramvaj a umírám, tohle bych asi nedala bez přípravy. :D
OdpovědětVymazatMyslím, že muchy nie sú práve obeťou potravinárskeho priemyslu, aj keď kto vie :-D Gratulujem k dokončeniu preteku, v takej horúčave je 10km naozaj úctyhodný výkon :-)
OdpovědětVymazatPáni! Jsi skvělá, že jsi se k tomu odhodlala. Pro mě je 10 kilometrů absolutní sen, jako astmatičce mi ráno stačí jen vyjít schody. Takže před Tebou smekám! :)
OdpovědětVymazatTak to tě obdivuji! Já běhání moc nemusím a ani neběhám kvůli oslabené imunitě. Ačkoliv na základce jsem běhání zbožňovala a byla jsem v tom dobrá a rychlá, dokonce jsem předběhla některé kluky. Každopádně čas dobrý, je určitě fajn se někdy překonat :) To s tou mouchou mě mrzí, to musel být zážitek :D
OdpovědětVymazat