Jasně, že se zvládnu postarat o psa, říkala jsem sobě i všem okolo. Vždyť jsem přece po boku psa dospěla. Už je to sice dost dlouho, co byl štěně, ale mám dobrou paměť, vím, do čeho jdu. Ano, bude to náročné, zároveň však i krásné. Od koupi šeltiňátka mě prostě nic neodradí - a neodradilo. Pravdou ovšem je, že mě štěně neustále něčím překvapuje a zaráží. Na spoustu věcí reaguje jinak, než bych čekala. Nebo rovnou vůbec nereaguje. Je to prostě zatím jenom hloupé štěně.
Chci vyfotit Fíka: ,,Sedni! Zůstaň!" řeknu mu. On si sedne a sedí. Jasně, není zrovna ukázkový model, nijak nepózuje, nedívá se do foťáku a sem tam se pohne, ale nikam neodchází. Sedí. S trochou štětí se dá pěkně vyfotit.
Chci vyfotit Elišku: ,,Sedni! Zůstaň!" ujede mi automaticky. Ela samozřejmě neví, co to znamená. Nesedne a už vůbec nezůstane. Chňape po foťáku, žvýká popruh, nakonec mě z nudy rafne do nohy. S trochou štěstí se dá rozmazaně zachytit. Bez štěstí vyfotím cokoliv jiného jenom ne Elu.
Něco ukazuju. Fík se podívá daným směrem a zachová se tak, jak se v dané situaci náleží.
Něco ukazuju. Eliška mi chňape po prstu.
Otevřu ledničku. Pokud je Fík doma, vždycky přiběhne. I kdyby to bylo v noci.
Otevřu ledničku. Eliška dělá to, co dělala doposud.
Jsem v jednom bytě s Fíkem a někomu něco vyprávím. Musím si dávat pozor na pusu, aby pes nevystartoval a nešel štěkat/neutíkal do kuchyně pro dobrotu/nezačal se radovat, že jde ven .
Jsem v jenom bytě s Eliškou a někomu něco vyprávím. Je úplně jedno, co říkám, protože Eliška ještě nic nezná. Teď už teda dobře reaguje na svoje jméno, ale to je tak všechno. Žádné veverky, procházky, čuchání ani česání s ní nehnou.
Zametám. Je doma Fík. Spokojeně leží na podlaze a kroutí hlavou nad tím, proč se panička zase namáhá a pochoduje po bytě se smetákem. Když do něj jemně šťouchnu, uráčí se přesunout o pár metrů dál, abych mohla zamést i tam, kde zrovna ležel.
Zametám. Je doma Eliška. Nezametám. Hraju se psem smetákovanou.
Fíkovi se chce na záchod. Štěká, snaží se nás vést ke dveřím, škrábe. Jasně dává najevo, co potřebuje.
Elišce se chce na záchod. Jde do čajovny, čapne si a vyčurá se. Zatočí se a vykaká se. S úsměvem pak jde pokračovat v činnosti, kterou přerušila.
Fík je venku. Stíhá čuchat, stopovat, toužit po fenách, skákat po přívětivých lidech, žrát hnusy i honit veverky. Můžeme se spolehnout, že při tom všem vykoná potřebu.
Eliška je venku. Čuchá, běhá, štěká, chytá nás za nohavice, rozvazuje nám tkaničky, provokuje cizí psy a hledá zaječí bobky. Na vykonání potřeby nemá čas.
Fík přijde domů. Jde spát nebo si lehne a pozoruje, co paničci dělají.
Eliška přijde domů. Blbne. Dá se říct, že míra její šílenosti je přímoúměrná délce procházky. Jo a konečně má čas vykonat potřebu.
Fík si venku ušpiní tlapky. Často sám pozná, že je špinavý a bude se muset utřít nebo dokonce osprchovat. Abychom měli jistotu, že nevběhne špinavý do bytu, řekneme: ,,Zůstaň, utřeme packy." A Fík čeká.
Eliška se venku proměnila v prasátko. ,,Zůstaň, utřeme packy," pokynula jsem ji ze zvyku. Ela na nic nečekala a vtrhla dovnitř, div se neoběsila na vodítku. ,,Eli, musíš počkat," opakovala jsem, vyhrnula jsem rukáv a šikovně ji chytla. No jo, ale jak se vyzuju? Sakra, se štěnětem je to nějaké složité.
A tak dále, a tak dál. Než si na to zvyknu, budu mít doma chytrou šeltii.
Další štěně mě znovu překvapí. :)
P. S. Víte, že má Eliška svůj instagram? Jestli vám nevadí dívat se pořád dokola na stejné fotky jednoho psa, vyhledejte si účet @eliska.seltie. Fotka přibude skoro každý den.
Chci vyfotit Fíka: ,,Sedni! Zůstaň!" řeknu mu. On si sedne a sedí. Jasně, není zrovna ukázkový model, nijak nepózuje, nedívá se do foťáku a sem tam se pohne, ale nikam neodchází. Sedí. S trochou štětí se dá pěkně vyfotit.
Chci vyfotit Elišku: ,,Sedni! Zůstaň!" ujede mi automaticky. Ela samozřejmě neví, co to znamená. Nesedne a už vůbec nezůstane. Chňape po foťáku, žvýká popruh, nakonec mě z nudy rafne do nohy. S trochou štěstí se dá rozmazaně zachytit. Bez štěstí vyfotím cokoliv jiného jenom ne Elu.
Něco ukazuju. Fík se podívá daným směrem a zachová se tak, jak se v dané situaci náleží.
Něco ukazuju. Eliška mi chňape po prstu.
Otevřu ledničku. Pokud je Fík doma, vždycky přiběhne. I kdyby to bylo v noci.
Otevřu ledničku. Eliška dělá to, co dělala doposud.
Jsem v jednom bytě s Fíkem a někomu něco vyprávím. Musím si dávat pozor na pusu, aby pes nevystartoval a nešel štěkat/neutíkal do kuchyně pro dobrotu/nezačal se radovat, že jde ven .
Jsem v jenom bytě s Eliškou a někomu něco vyprávím. Je úplně jedno, co říkám, protože Eliška ještě nic nezná. Teď už teda dobře reaguje na svoje jméno, ale to je tak všechno. Žádné veverky, procházky, čuchání ani česání s ní nehnou.
Zametám. Je doma Fík. Spokojeně leží na podlaze a kroutí hlavou nad tím, proč se panička zase namáhá a pochoduje po bytě se smetákem. Když do něj jemně šťouchnu, uráčí se přesunout o pár metrů dál, abych mohla zamést i tam, kde zrovna ležel.
Zametám. Je doma Eliška. Nezametám. Hraju se psem smetákovanou.
Fíkovi se chce na záchod. Štěká, snaží se nás vést ke dveřím, škrábe. Jasně dává najevo, co potřebuje.
Elišce se chce na záchod. Jde do čajovny, čapne si a vyčurá se. Zatočí se a vykaká se. S úsměvem pak jde pokračovat v činnosti, kterou přerušila.
Fík je venku. Stíhá čuchat, stopovat, toužit po fenách, skákat po přívětivých lidech, žrát hnusy i honit veverky. Můžeme se spolehnout, že při tom všem vykoná potřebu.
Eliška je venku. Čuchá, běhá, štěká, chytá nás za nohavice, rozvazuje nám tkaničky, provokuje cizí psy a hledá zaječí bobky. Na vykonání potřeby nemá čas.
Fík přijde domů. Jde spát nebo si lehne a pozoruje, co paničci dělají.
Eliška přijde domů. Blbne. Dá se říct, že míra její šílenosti je přímoúměrná délce procházky. Jo a konečně má čas vykonat potřebu.
Fík si venku ušpiní tlapky. Často sám pozná, že je špinavý a bude se muset utřít nebo dokonce osprchovat. Abychom měli jistotu, že nevběhne špinavý do bytu, řekneme: ,,Zůstaň, utřeme packy." A Fík čeká.
Eliška se venku proměnila v prasátko. ,,Zůstaň, utřeme packy," pokynula jsem ji ze zvyku. Ela na nic nečekala a vtrhla dovnitř, div se neoběsila na vodítku. ,,Eli, musíš počkat," opakovala jsem, vyhrnula jsem rukáv a šikovně ji chytla. No jo, ale jak se vyzuju? Sakra, se štěnětem je to nějaké složité.
A tak dále, a tak dál. Než si na to zvyknu, budu mít doma chytrou šeltii.
Další štěně mě znovu překvapí. :)
P. S. Víte, že má Eliška svůj instagram? Jestli vám nevadí dívat se pořád dokola na stejné fotky jednoho psa, vyhledejte si účet @eliska.seltie. Fotka přibude skoro každý den.
Kája
Jó, já budu sledovat Elu na instáči �� Není to lehké se zvířátky, ale za ty radosti, ty starosti stojí.
OdpovědětVymazatTo teda!
VymazatU tvých článků se často zasmeju :D. Povedený článek. S ní se opravdu nenudite.:)
OdpovědětVymazatNeee, nuda opravdu neexistuje. :)
VymazatParádně napsaný, zásmala jsem se a hlavně je v tom naprostá pravda. :-D Jako by to bylo včera, co ten náš rošťák byl tohle hloupé, neposlušné štěně. :-)
OdpovědětVymazatRostou až moc rychle, že? :(
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat