Už pár let je můj život jedna velká cesta - občas dokonce tvrdí, že bydlím ve vlaku. Každému proto musí být jasné, že na cestách stráví dost času i naše šeltie Eliška. Kdo má jen nenápadný zájem o psy, vyptává se, jak to zvládá, nebo se dokonce rovnou děsí, čemu ji, chudinku malou vystavujeme. Nebojte, týrání psů to rozhodně není. Jestli i vás zajímá, jak probíhá cestování s Eliškou, pokračujte ve čtení.
Jedeme autobusem/metrem/tramvají
Eliščina první cesta pražskou MHD se konala týden a den po té, co se nastěhovala. Jela se ukázat panu doktorovi a objednat se na očkování.
Zavřela jsem ji do přepravní tašky, kterou doma používala jako boudičku, a nervózně jsem nastoupila do autobusu. Vydrží to? Nebude kňučet? Jedinou útěchou bylo, že před námi byla jen osmi minutová cesta.
Zvládla ji na jedničku.
O pár dní později zvládla na jedničku i cestu metrem, jindy cestu tramvají, delší kodrcání autobusem a tak dále.
Jediný problém s cestováním MHD mám já osobně: často mi překáží taška.
Momentálně učím štěně na náhubek.
A jedeme na Moravskoslezsko!
Očekávání: Eliška si bude zvykat postupně. Než poprvé vyrazíme do Frýdku, bude mít za sebou několik výletů vlakem.
Realita: Ela měla za sebou cestu od chovatelky a několik posunů po Praze (většinou kratších než 20 minut). Potřebovala jsem ji převést dřív, než jsem původně zamýšlela, navíc jsem předtím byla na nemocenské a nějaký výlet opravdu nepřipadal v úvahu.
Nebála jsem se, že bude ve vlaku zlobit, předpokládala jsem, že bude spát. Obavy mi způsobovala spíše kapacita jejího močového měchýře. Přece jenom tehdy neměla ani čtyři měsíce!
Cestě předcházelo půl hodinové blbnutí na psišti (= psím hřišti). Jako zázrakem se postupně ukázalo docela dost kamarádů, takže se Ela mohla dobře vyřádit.
Před první cestou jsem byla taková puntičkářka, že jsme dokonce na Hlavní nádraží vyrážely s předstihem: měly jsme více než půl hodiny čas na další procházku. S kufrem a šíleným štěnětem to byl opravdu skvělý zážitek, nemluvě o cedulích, které varovaly před nástrahami na hlodavce. S očima na stopkách jsem si přísahala, že podobnou akci už nikdy neuspořádám. Raději skočím z metra rovnou do vlaku.
Měla jsem koupenou místenku na autistické sedadlo, ať případně nikoho nerušíme. Tašku se štěnětem jsem položila na zem vedle sebe a mírně ji pootevřela. Ela se hned začala rozhlížet, potřebovala prozkoumat, kam se dostala.
Několikrát jsem zopakovala slovo pojedeme a doufala, že už si ho pamatuje z autobusu. Těžko říct, jestli pochopila, co říkám, nebo jen uznala, že ve vlaku není nic zajímavého. Jisté je, že se po pár minutách stočila do klubíčka a skoro až do Pardubic spala.
Následnou nudu zahnala kousáním kostičky. Pracovala na ní tak dlouho, dokud zase neusnula.
Zlobit začala až kousek před Ostravou. Probudila jsem ji tím, že jsem rozbalila svačinu. Zajímala se o moje jídlo tak moc, že si převrhla tašku a překulila se přes záda. Vzala jsem ji na klín a nechala koukat z okna. Než jsme se nadály, byl čas vystoupit.
Pozor, Ostrava je jen zdánlivý cíl. Já jsem v ní měla za úkol dostat zavazadla a štěně do dalšího vlaku, štěně mělo za úkol udělat loužičku.
Jenomže kde? Před halou není kousek trávy! Vzhledem k našim časovým možnostem mi nezbylo, než zaparkovat kufr a štěně přenést doprostřed trolejbusové točny.
Na kufr jsem pak málem zapomněla...
Frýdecké nádraží už má cíli docela blízko, ale i tak jsme v něm ještě úplně nebyly: zbývalo deset minut v přeplněné MHD a pak se dostat ze zastávky domů.
Mohla jsem se pochválit. První dlouhou cestu se štěnětem jsem zvládla kompletně sama bez pomoci někoho dalšího.
Je Eliška chudáček?
Jestli jo, pak je chudáček úplně každý, kdo cestuje, pravděpodobně i vy.
Myslím si, že cestování zvládá maximálně v pohodě. Dokonce se raduje, když otevřu kufr.
Naše společné cesty jsou náročné spíše pro mne.
Nastupovat s kufrem a Eliškou je zážitek (a všichni kolem jsou tak strašně ochotní pomáhat...). Ještě větší zážitek je ubytovat se ve vlaku s kufrem, Eliškou, batohem/kabelkou, knížkou a dalšími věcmi, které obvykle na cestu vytahuju.
Celou dobu hlídám štěně, ostatní věci skoro neřeším. Pravděpodobnost, že někde něco zapomenu, je mnohem vyšší než normálně. Kufrt někde nechávám zabodnutý úplně běžně.
A co je úplně nejlepší? Když jdeme a štěně obchází kufr zezadu. Nebo na něj vyskakuje a štěká.
Jestli žijete podobně kočovným životem jako já a už vás to nebaví, kupte si štěně.
Cestování s ním dostane nový rozměr!
Jedeme autobusem/metrem/tramvají
Eliščina první cesta pražskou MHD se konala týden a den po té, co se nastěhovala. Jela se ukázat panu doktorovi a objednat se na očkování.
Zavřela jsem ji do přepravní tašky, kterou doma používala jako boudičku, a nervózně jsem nastoupila do autobusu. Vydrží to? Nebude kňučet? Jedinou útěchou bylo, že před námi byla jen osmi minutová cesta.
Zvládla ji na jedničku.
O pár dní později zvládla na jedničku i cestu metrem, jindy cestu tramvají, delší kodrcání autobusem a tak dále.
Jediný problém s cestováním MHD mám já osobně: často mi překáží taška.
Momentálně učím štěně na náhubek.
A jedeme na Moravskoslezsko!
Očekávání: Eliška si bude zvykat postupně. Než poprvé vyrazíme do Frýdku, bude mít za sebou několik výletů vlakem.
Realita: Ela měla za sebou cestu od chovatelky a několik posunů po Praze (většinou kratších než 20 minut). Potřebovala jsem ji převést dřív, než jsem původně zamýšlela, navíc jsem předtím byla na nemocenské a nějaký výlet opravdu nepřipadal v úvahu.
Nebála jsem se, že bude ve vlaku zlobit, předpokládala jsem, že bude spát. Obavy mi způsobovala spíše kapacita jejího močového měchýře. Přece jenom tehdy neměla ani čtyři měsíce!
Cestě předcházelo půl hodinové blbnutí na psišti (= psím hřišti). Jako zázrakem se postupně ukázalo docela dost kamarádů, takže se Ela mohla dobře vyřádit.
Před první cestou jsem byla taková puntičkářka, že jsme dokonce na Hlavní nádraží vyrážely s předstihem: měly jsme více než půl hodiny čas na další procházku. S kufrem a šíleným štěnětem to byl opravdu skvělý zážitek, nemluvě o cedulích, které varovaly před nástrahami na hlodavce. S očima na stopkách jsem si přísahala, že podobnou akci už nikdy neuspořádám. Raději skočím z metra rovnou do vlaku.
Kájo, ne že zapomeneš sbalit mne! |
Několikrát jsem zopakovala slovo pojedeme a doufala, že už si ho pamatuje z autobusu. Těžko říct, jestli pochopila, co říkám, nebo jen uznala, že ve vlaku není nic zajímavého. Jisté je, že se po pár minutách stočila do klubíčka a skoro až do Pardubic spala.
Následnou nudu zahnala kousáním kostičky. Pracovala na ní tak dlouho, dokud zase neusnula.
Zlobit začala až kousek před Ostravou. Probudila jsem ji tím, že jsem rozbalila svačinu. Zajímala se o moje jídlo tak moc, že si převrhla tašku a překulila se přes záda. Vzala jsem ji na klín a nechala koukat z okna. Než jsme se nadály, byl čas vystoupit.
Pozor, Ostrava je jen zdánlivý cíl. Já jsem v ní měla za úkol dostat zavazadla a štěně do dalšího vlaku, štěně mělo za úkol udělat loužičku.
Jenomže kde? Před halou není kousek trávy! Vzhledem k našim časovým možnostem mi nezbylo, než zaparkovat kufr a štěně přenést doprostřed trolejbusové točny.
Na kufr jsem pak málem zapomněla...
Frýdecké nádraží už má cíli docela blízko, ale i tak jsme v něm ještě úplně nebyly: zbývalo deset minut v přeplněné MHD a pak se dostat ze zastávky domů.
Mohla jsem se pochválit. První dlouhou cestu se štěnětem jsem zvládla kompletně sama bez pomoci někoho dalšího.
Je Eliška chudáček?
Jestli jo, pak je chudáček úplně každý, kdo cestuje, pravděpodobně i vy.
Myslím si, že cestování zvládá maximálně v pohodě. Dokonce se raduje, když otevřu kufr.
Naše společné cesty jsou náročné spíše pro mne.
Nastupovat s kufrem a Eliškou je zážitek (a všichni kolem jsou tak strašně ochotní pomáhat...). Ještě větší zážitek je ubytovat se ve vlaku s kufrem, Eliškou, batohem/kabelkou, knížkou a dalšími věcmi, které obvykle na cestu vytahuju.
Celou dobu hlídám štěně, ostatní věci skoro neřeším. Pravděpodobnost, že někde něco zapomenu, je mnohem vyšší než normálně. Kufrt někde nechávám zabodnutý úplně běžně.
A co je úplně nejlepší? Když jdeme a štěně obchází kufr zezadu. Nebo na něj vyskakuje a štěká.
Jestli žijete podobně kočovným životem jako já a už vás to nebaví, kupte si štěně.
Cestování s ním dostane nový rozměr!
Kája
Koukám, že sem se teď budu vracet čím dál častěji, víc psích článků, prosím! :)
OdpovědětVymazatMimochodem když tak vidím zmínku - nemáte s Eliškou tipy na osvědčená psí hřiště právě v Praze? Ideálně oplocená, děkuji.
Zrovna na pátek je jeden psí článek v plánu. :)
VymazatMy chodíme na naše nejbližší v Bohnicích vedle zastávky Sídliště Bohnice.
Pak je ještě fajn vedle ZUŠky na Ládví.
To je škoda, na našeho hafana je to moc daleko... Sháním mu kamarády, stýská se mu po psí společnosti a každého pejska chce "otravovat" kvůli hraní (momentálně se učíme toto nedělat, ale bude to ještě chvilku trvat, než to úplně zvládneme a kamarády potřebuje) :)
VymazatTo je šikulka :). My když jsme si vezli štěňátko Bojara (strejdův jezevčík), tak byl také cestou moc šikovný. V září mu budou 2 a je to profík ;). Se strejdou jezdí v autě za zvířaty běžně a vůbec mu to nevadí :)
OdpovědětVymazatNení šelfie jako selfie. :)
OdpovědětVymazatTak to je super, že to Eliška tak skvěle zvládá!:) Já zkoušela se Žofkou jet 2x autobusem (6 minut!) a jít s ní do metra, ale to jsme nepopojely ani jednu zastávku a vím, že MHD jí už trápit nebudu... jooo jízda autem, to je jiná... jen mi k tomu chybí to auto :D
OdpovědětVymazatJsem ráda, že Eliška cestování zvládla! Je vážně, ale vážně krásná! A věřím, že když bude mít paničku tebe, bude ten nejšťastnější pes na světě! :) Je vážně nádherná. Přímo typ psů, jako je Eliška, vyhledávám a přeji si mít takového. Avšak u mě převažuje Husky, to je můj sen :D :)
OdpovědětVymazatS přítelem se chceme stěhovat do roka do vlastního bytu :) A chceme si pořídit pejska. Pomohl by nám oběma. Když já budu ve škole a on bude sám doma a když bude on v práci a já sama doma. Navíc.. má povaha, mé zdravotní problémy, psa vážně potřebují. Ale doma to nevysvětlím :/ :(
Měj se hezky♥