Historie mého cestování aneb Ne, do Rožnova nejedu, je to daleko

Všimli jste si toho? Poslední dobou hodně cestuji. V uplynulém roce jsem byla čtyřikrát na více dní v zahraničí, k tomu jsem byla třikrát na celovíkendovém výletě po ČR, a to ani nemluvím o cestování za rodinou nebo o jednodenních výletech. Cestování mě baví. Vždycky to tak ale nebylo. Byly doby, kdy jsem nikam jezdit nechtěla!




Kdysi dávno jsem odmítala cestovat 

Občas se mi za jízdy dělá špatně. Když jsem byla malá, bylo to mnohem horší. Polykala jsem Nokinal - nějakou neexistující alternativu Kinedrylu, prý se po něm nespalo. Vlivem mamčina neustálého poučování, ať hlásím, když se mi bude dělat špatně, jsem před každou cestou panikařila. Co když mi vážně bude špatně? Měla jsem obavy i z patnácti minut v MHD.

Kinetóza způsobila, že jsem úplně odmítala cestovat. Cokoliv bylo dál než cca půl hodiny jízdy, pro mne bylo daleko. Hlásala jsem, že jsem ráda někde pryč, ale jízda je utrpení.



Únos 

Nechuť k cestování se neshodovala s životem rodiny. Rodiče si mysleli, že jsme už v našem blízkém okolí navštívili vše. Chtěli vyrazit dál. Když mi bylo deset, pořídili si auto. Svět byl mnohem dostupnější. Co kdybychom se podívali do skanzenu v Rožnově pod Rahoštěm?

„Jak dlouho tam pojedeme?" vyzvídala jsem.
„Asi hodinu," odhadla mamka.
„Aha. Tak já nejedu," rozhodla jsem. Strávit tolik času v autě? Ne! Kdyby to byl vlak, možná bych o tom uvažovala, auto jsem rovnou tvrdě odmítala. Rodiče proto vyrazili do Rožnova sami, když zrovna měli volno a my jsme byly ve škole. Trochu jsem jim závidla, ale odpor k jízdě byl silnější

Nakonec mě do Rožnova přes můj nesouhlas přece jen dostali. Unesli mě! Začalo to nevinnou cestou do dvou vesnic, kde jsme si byli prohlédnout nějaké chaty (rodiče uvažovali, že nějakou koupí). Už cestou do první vesnice se mi dělalo špatně, rychle se střídala nadmořská výška. Měla jsem co dělat, abych nějak zaměstnala svůj nervózní mozek. U chaty jsem to naštěstí úplně vydýchala. 

Když jsme po prohlídce druhé chaty sedli do auta, myslela jsem si, že jedeme domů.  I rodiče se tvářili, že se nebude konat žádné výletování. Počasí stejně bylo na nic. Trasa mi však byla trochu podezřelá. Ještě jsem se sice pořádně neorientovala, i tak mi ovšem připadalo, že nejedeme na Frýdek. Všimla jsem si, že často míjíme směrovky na Rožnov a dokonce se jimi i řídíme. Došlo mi, co se děje. Rodiče zneužili toho, že byla druhá chata zhruba v polovině cesty do Rožnova p. R. 

Kostel v Dřevěném městečku 

Protože byla cekem zima, prošli jsme jen Dřevěné městečko. Pak jsme vklouzli do restaurace a dali si halušky. Cesta domů se táhla, nebyla ovšem tak hrozná, jak jsem se obávala. Úspěšně jsem zvládla svůj první velký výlet. Hodinovým cestám jsem najednou byla otevřená, samozřejmě s opatřením v podobě Kinedrylu a nejméně hodinovou pauzou mezi jídlem a jízdou




Překonej svůj limit!

Po šesté třídě jsem absolvovala první dvou hodinovou cestu. Oblíbená hlavní vedoucí pořádala tábor v Otrokovicích. Lokace pro mne z počátku znamenala důvod nejet, sestra a kamarádky mě přemluvily. Cesta byla psychicky náročná. Tábor jsem si užila, další podobnou cestu jsem ale odmítala. 

Zlom přišel ve druháku ( = deváté třídě). Gympl pořádal předvánoční zájezd do Vídně. Z neznámých důvodů mi bylo skoro fuk, že je to daleko. Dobře, trochu jsem se cesty bála, ale spoléhala na pomoc pana Kinedryla. Fotky načančaného trhu před radnicí mě fascinovaly. Když jsem se dozvěděla, že pojedou také dvě blízké kamarádky, bylo jasno: Do Vídně musím! (Jistě víte, že se pak stala mým oblíbeným městem)

Já ve Vídni v prosinci 2014

O pár měsíců později jsem jela s orchetrem do polského města Konin, což je ještě o něco dál než Vídeň. Po této zkušenosti mi bylo fuk, co je jak daleko. Zjistila jsem, že se cesta dá přežít. Obrátilo se to. Najednou jsem chtěla cestovat. 




Vysoké Taury aneb jeden ze splněných snů - byla jsem poprvé v Alpách!


Kája



Kam dál:



Komentáře

  1. Teda, jestli ti během cest bývá zle, a stejně rajzuješ, máš můj obdiv. Pro mě je to nepředstavitelné – délka cesty je mi tak moc jedno, že si nepamatuju, kdy jsem poprvé jela někam „dál“. Ale to může být i tím, že jsme jezdili za babičkou do Teplic, to je asi 2 hodiny cesty od nás, už když jsem byla maličká. Na konci měsíce se chystám na Sicílii a rozhodla jsem se jet autobusem, nějakých 8 hodin tam a 11 zpátky. Až teď si uvědomuju, jaké mám štěstí, že mi ta cesta ani trochu nevadí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem si zvykla. :) Totiž, ne že by se mi nedělalo špatně nikdy, ale většinou přežiju bez újmy. Dokud se nedostaneme do zácpy nebo dokud se prudce nemění nadmořská výška... Mám na to svoje metody - většinou si odříkávám násobky 17, 23 apod., abych zaměstnala mozek. :D Pak se to dá hned lépe přežít. Na delších cestách mám u sebe Kinedryl, takže pokud zjistím, že to se mnou jde z kopce, hodím ho do sebe a pak spím.

      Takže ne, není to se mnou tak hrozné. Rozhodně to není žádná překážka. :)

      Vymazat
  2. Tak tohle znám! :D Jako malá jsem vždycky všude jezdila nadopovaná Kinedrylem a jak se někam mělo jet hodinu a déle, připadalo mi to šílené dlouhé a kolikrát jsem nechtěla jet. Do zahraničí jsem se poprvé podívala až v 16 letech a když jsem půl roku před tím měla jet na otočku do Drážďan na trhy se třídou, zpanikařila jsem a doma se vymluvila na nevolnost. Odmalička při cestování trpím úzkostmi, strachem z toho, že mi někde bude špatně, nezvládnu cestu a tak. Čím více cestuji, tím je to lepší, ale ze začátku pro mě každá delší cesta byla horor. Nejraději mám vlak, ten je komfortní narozdíl od některých autobusů. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlak je super, ale i tam mi umí být špatně! Důležitý je správný výběr místa, především v Pendolinu. Když se dostanu "na začátek okna", čili se mi krajina jen míhá u oka, je to na nic! Pokud není místo nikde jinde, musím celou cestu absolvovat se zavřenýma očima... :D Už jsem se v tom ale vycvičila a místenky vybírám pečlivě.

      Vymazat
  3. Já naštěstí s cestou vlakem ani autem nemám (když si teda v autě nečtu - to je mi pak špatně, ve vlaku mi to ale nevadí, to se tam klidně učím, když jezdím na koně). V autobuse jsem nechtěla sedět vzadu, protože tam se mi dělalo špatně a tudíž dosud si sednu vždycky dopředu. Když jsme jeli na lyžák (cesta trvala asi 3 hodiny), tak mě profesor ještě před školou přesunul do zadních sedaček :D, tak jsem nebyla moc nadšená, ale dala jsem to :). Takže věřím, že už jsem odolná.
    Zase je pěkné, že toho rodiče takhle "zneužili" a aspoň ses podívala na místo, kam jsi chtěla. Určitě, kdybys to věděla dřív, měla bys z cesty ještě větší obavu a stres.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, podívala jsem se do Rožnova a navíc mi trochu rozšířili cestovatelské obzory, ta hodina už potom pro mne byla snesitelná. :D
      V autobuse si také sedám mnohem raději dopředu. Když na mě poprvé nevyšlo v SA místo a musela jsem dozadu, byla jsem celou cestu straaašně nervózní. :D

      Vymazat
  4. Sdílím postižení kinetozou. Kinedryl je nejlepší kámoš a vlak preferovany prostredek. Jen musim zaklepat, ze me to pustilo s nastupem puberty a co řídím vlastní priblizovadlo, tak mi špatně bývá už jen v autobusech (ty me totiz nikdo ridit nenecha, haha). A tvoje cestovatelske clanky ctu uz dyl a porad rada..

    OdpovědětVymazat
  5. Nebo co třeba tipy na sbalení zavazadla? Při loňské dovolené jsem měl fakt problém vlézt se do limitů. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodnuto! Napíšu článek o balení. Počkám ale, až se budu někam balit, abych mohla pořádit autentické fotografie. Bude to cca za tři týdny.

      Vymazat
  6. Rodičia teda sú nezbedníci :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Já pořád nesnáším jízdu autem (pokud tedy neřídím já :D) a autobusem, naštěstí cestovat se dá mnoha jinými způsoby :))

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.