Hlásek jako konipásek

Čas od času se mi stane jedna převelice nemilá věc: Přijdu o hlas. Je to pro mne nepříjemné hned z několika důvodů. Špatně se mi dorozumívá, ztěžuje mi to práci a... brání mi to ve zpěvu, což je ze všeho snad nejhorší, jelikož jsem na zpěvu závislá. Do jakých situací mě ztráta hlasu přivedla?


nachlazené zátiží


Klasický průběh Kájina nachlazení 

Neberme v potaz bleskovou rýmu, která mě jeden den otravuje a za dva dny o ní skoro nevím. Zaměřme se na pořádné nachlazení. Probíhá nějak takto: 
  1. Bolest svalů a zvýšená teplota (obvykle jeden den)
  2. Bolest v krku (obvykle jeden den, nastupuje po odeznění bolesti svalů a teplot) 
  3. Rýma (dva až tři dny, vystřídá bolest v krku) 
  4. Kašel (týden až dva, nastupuje v průběhu rýmy) 
  5. Ztráta hlasu (akutně zhruba tři dny, probíhá současně s kašlem)
  6. Zánět spojivek (přicházel po návratu hlasu, jsou to už ale čtyři roky, co jsem ho měla naposledy) 
Nejhorší ze všeho je ztráta hlasu. Zatímco s ostatními příznaky se dá jakž takž fungovat, i když třeba s teplotou je obtížné všechno, co není ležení v posteli. Ztráta hlasu mě vyřazuje ze společnosti. 


Kup si jízdenku! 

V prváku na gymplu jsem ke konci školního roku chytla nějakého super bacila. Každý normální student by neváhal a zůstal by doma. Já ale nejsem normální, takže jsem v průběhu nachlazení absolvovala mimo jiné také výlet na hory. 

O čem chci vyprávět, je složité kupování jízdenek. Měsíčník skončil, do vysvědčení zbývalo pár dní, a tak jsem si jízdenku kupovala každý den. Jednoho rána ze mne nevycházel vůbec žádný hlas. Mohla jsem jenom šeptat. Na řidiče v autobuse jsem pouze kývla a strčila mu do ruky pětikorunu. Měl mě asi za pěkného nezdvořáka, ale poloviční jízdenku mi vydal bez řečí. Horší to bylo na nádraží. Marně jsem prosila Terku, aby ji koupila za mne. Musela jsem se ztrapňovat a u okýnka šeptat. Cítila jsem se hrozně! Pokladní byla naštěstí shovívavá. 



Kup si knihu! 

K daleko většímu trapasu došlo o pár dní později v knihkupectví. Hlas se vracel, pořád ale nezněl jako můj a občas úplně vypověděl službu. Vyrazily jsme se sestrou na tradiční nákup knížek za vysvědčení. (Tato nádherná tradice se drží dodnes, i když jsem už skoro čtyři roky žádné vysvědčení nedostala.) Zrovna v momentě, kdy mělo dojít k placení, mi na chvíli vypadl hlas. Bylo to od něj pěkně sprosté! Šeptem jsem se snažila ukacat sestru, aby nákup vyřídila ona. Ve svém věku byla bohužel docela stydlivá a nechtělo se ji do toho. A tak jsme se jen šeptem dohadovaly. 

Prodavačka nás přerušila. Kývala jsem na sestru, aby teda začala mluvit, ale ona nic. Nezbývalo, než se na paní usmát a mlčky ji dát do ruky vybrané knihy a peníze
„Děvčata! Proč s vámi nepřišla maminka?" zeptala se nás. Holt jsme místo na čtrnáct a jedenáct vypadaly na deset a osm. Dokonce jsem měla pocit, že já osobně působím trošku retardovaně... 




Učitelka bez hlasu je chudinka 

Absencí hlasu se výuka značně komplikuje. Zažila jsem to už dvakrát. Řeknu vám, že taková hudební výchova je s hlasovou indispozicí opravdu lahůdka. Na nic je to samozřejmě i v jiných předmětech. Pokud ovšem nejsem ve stadiu nejdezemnevůbecnic, dá se jakž takž fungovat. Ubrat frontální výuku a nahradit ji větším množstvím samostatné či skupinové práce není zas tak složité. 

Mnohem náročnější, než učení, je udržet třídu v klidu či dosáhnout jiného cíle, třeba uklizené třídy. Když nemá hlas sílu, nemá sílu ani učitelka. Marně volám, napomínám a oslovuju. 
Tichý chrapot nikdo nerespektuje! 



Já jsem tele aneb s kašlem se nezpívá 

Nejednou jsem tady psala, že jsem zpívala dříve než mluvila. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, je to pravda pravdoucí. Proto při nachlazení neskutečně trpím! Začalo to už na prvním stupni. Mamka mi zpěv vyloženě zakázala, abych si neničila hlas. Kdykoliv jsem začala automaticky něco prozpěvovat, rozum mě rychle zastavil. Svůj nezdařený výstup jsem okomentovala výrokem: „Já jsem tele!" 

Uplynulo již mnoho a mnoho let... a stále jsem tele! Písničky či kusé melodie mě doprovázají vždy a za všech okolností. Proto se snad stokrát za den odehraje následující scénář:

  • otevření úst 
  • nasazaní správného tónu
  • úlek 

Později, když se hlas vrací do normálu, se scénář malinko upravuje: 

  • otevření úst
  • nasazení správného tónů 
  • pár dob zpěvu 
  • příliš vysoký tón 
  • úlek 

Poněvadž mám nepravý absolutní sluch a navíc mi neskutečně moc záleží na výkonech, je pro mne opravdu příšerné utrpení, když uslyším, že ze mne vyšel falešný, nekvalitní či roztřepaný tón! Málem bych z toho brečela. 



Na gymplu po mně nikdo nic nechtěl 

Zakonečeme dnešní tragický článek něčím krásným. V dobách gymnaziálních pro mne ztráta hlasu znamenala relax v hodinách, obzvlášť v případě německého jazyka. Protože jsem mluvila jen s velkými obtížemi, nikdo po mne nic nechtěl. V tichosti jsem vyplňovala pracovní sešity a veškerou konverzaci přenechala na spolužácích. Bylo to fajn. Občas jsem nemoc na oko prodlužovala... 






A co vy? Taky ztrácíte hlas, nebo jste odolní?


Kája




Kam dál: 




Komentáře

  1. Musím zaklepat, ale asi nikdy se mi nestalo, že bych přišla o hlas nebo výrazně chraptila. Do podobných situací se ale stejně dostávám i tak, protože mám hodně nevýrazný hlas. Jakmile je v místnosti hluk, nemám šanci někoho překřičet a musím si ke každému dojít a i tak řadu věcí opakuju třikrát, protože mě nikdo neslyší. Vždycky ale začnu krátkodobě chraptit, když mám někde něco přednést nebo na něco odpovědět a začnu akorát kašlat a nemůžu ze sebe nic vyloudit, musím pak na okolí působit jako blbec. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdo je k tomu asi náchylnější více, někdo méně. Já bohužel patřím do té první skupiny. Vzhledem k mému povolání je to fakt k vzteku. :D No ale co, nejsem jediná. Mamka to má úplně stejně, jen teda učí ve školce.

      Jsem ráda, že za normálních okolností mám silný hlas.

      Vymazat
  2. Já jsem hlas ztratila pouze jednou a jednou jsem to použila jako výmluvu. Na střední jsem ze sebe odmítla dělat šaška před celou školou a recitovat německou básničku, tak jsem prostě ten den přišla s ovázaným krkem a ztrátu předstírala. :)
    Později v práci jsem sice neutrpěla úplnou ztrátu hlasu, ale postihlo mě hrubé mutování, takže jsem zněla jak padesátiletý chlap. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy seděla na telefonu, se volající na druhé straně asi dost divili, co to tam zaměstnávají za mužatky...

    OdpovědětVymazat
  3. Ztráta hlasu se mě naštěstí netýká a jsem za to ráda. I když na zneužití v hodinách se to někdy určitě hodí :D.
    Když ztratí učitelé hlas, nebo jsou dost nachlazení, tak je mi jich líto. Ale naštěstí už jsme dospělí, takže se chovat umíme. Ale když si vzpomenu na základku a spolužáky, kteří to vůbec nerespektovali :(. Chudáci učitelé.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, úplně jsem si ty hodiny, kdy jsem nemusela nic říkat, užívala. Obzvlášť se mi to hodilo v jedné občance, kdy jsme měli říct názor na něco, a já žádný názor vůbec neměla, absolutně jsem nevěděla, co říkat... :D Takže jsem byla ráda, že mě z toho profesorka vynechala.

      Vymazat
  4. mám to stejně. na hlasivky jsem náchylná. A taky jsem uitelka a je to přesně tak. Není hlas, není pořádek :/ není nic :)
    www.libenanovakova.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ekologie je móda aneb Nehroťte to

6 věcí, které si koupím, až budu jednou bohatá