„Oživl a vyskočil mi z ruky," obhajuje se Kája

Mám zvláštní schopnost. Není zrovna ke chlubení: mé dlaně často způsobují oživnutí předmětu, který zrovna svírají. Předmět pak zatouží po svobodě, natáhne nohy a vyskočí. Následuje překvapené „ujííí" z mých úst a pokus o záchranu. Ten se ne vždy podaří...



Smůlu mám tak nějak celkově. Několikrát jsem reklamovala mobil, foťák i notebook. Neposlouchá mě kávovar, nebaví se se mnou automat na jízdenky. Tři auta začala protestovat krátce po té, co jsem se v nich svezla. Nejhůře jsou na tom věci, které chytím do ruky. Dříve, než mi podáte nějakou věc, měli byste se s ní rituálně rozloučit. Možná je to naposledy, co je vcelku.

„Jak ti to mohlo vypadnout?" diví se všichni, kteří se stanou svědky nějaké nehody (to znamená, že se diví naprosto všichni, neboť svědectví se nevyhne nikdo, kdo se mnou tráví čas). Nevím, co na takové otázky odpovídat. Kdybych jen tušila, co za věčným vypadáváním stojí, snažila bych se mu zabránit. Jenomže to netuším, takže jsem každou chvilku poprskaná od polévky, protože mi do ni z ničeho nic spadne lžička, aspoň jednou do týdne mám na tričku vylité kafe, protože se mi z ruky pokouší vyskočit hrnek, každé vytahování nádobí z myčky je hlučná napínavá akce... 



Proč jsem se bála chodit do papírnictví? 

Prošly jsme se sestrou obdobím věčného navštěvování papírnictví a dalších skvělých obchůdků. Prodavačky nás nevídaly rády, neboť jsme většinou zdlouhavě zkoumaly celou nabídku, ale nikdy si nic nekoupily. Jednou, asi v šesté třídě, jsem celá nadšená vzala do ruky pastelky Progresso. Dříve jsme s nimi kreslily, byla to milá vzpomínka. Milá, dokud pastelky neoživly... gřach! A byly na zemi.

Okamžitě přiběhla rozčilená prodavačka.
„To budeš muset zaplatit!" křičela na mne. Lekla jsem se. Mám utratit tolik peněz? Podívala jsem se do peněženky a lekla se ještě jednou. Měla jsem tam sotva na autobus. Třásl se mi hlas a skoro jsem brečela, když jsem prodavačce oznamovala, že bohužel zaplatit nemůžu. Zavolá na mne policii? Co se bude dít...?


Prodavačka nás rychle hnala ven. Prý mám ty peníze přinést jindy.

Další týden jsem je doopravdy vylovila z pokladničky. Cestou do papírnictví jsem ale znervózněla. Chápejte, přijít do obchodu a říct „jdu vám zaplatit ty rozbité pastelky" není nic jednoduchého. A tak jsem zhřešila a pastelky dodnes nezaplatila.

Ze strachu, že mě poznají, jsem dalších pár let do tohoto papírictví nevkročila.



Mobily u mne nemají šanci

Kolikrát mi vypadl z ruky mobil? To snad ani nejde spočítat! Na starých odolných telefonech to naštěstí nebylo tolik vidět. Nejhůř dopadl skokan Samsung. Chtěla jsem se jen podívat, kolik je hodin, abych věděla, jestli mám spěchat na autobus. Mobil se odrazil, udělal dvojté salto a na závěr se svezl po chodníku. Display pak nějakou dobu fungoval, ale nakonec si to rozmyslel. Neplánovaně jsem si musela koupit nový telefon.

Jestli si rozbiju i iPhone, koupím si něco takového a budu se modlit, abych nezničila i to.



Nejzbytečnější útrata? Za věc, kterou jsem hned rozbila! 

Mám na mysli hrnek z adventního trhu ve Vídni. Koupila jsem ho, udělala pár kroků... a hrnek se proměnil ve střepy. Slepila jsem je Herkulem, abych si mohla suvenýr z výletu alespoň vystavit.


Sebevražedný manévr termosky aneb řidič RegioJetu zasahoval 

Byl pátek, jela jsem do školy. Jelikož na mne cosi lezlo a bylo mi dost špatně, připravila jsem si do termosky čaj. Z úsporných důvodů vlastním termosku z Pepca. I když je fajn, úplně ji nevěřím. Pro jistotu ji nedávám plnou do kabelky, nosím ji v ruce. Chyba!

Stála jsem na nástupišti, v jedné ruce papírek s číslem své kreditové jízdenky, v druhé ruce termosku. Čekám, až na mne vyjde řada u stevardky. Termosku to nebaví. Odrazí se a hop! skáče šipku přímo pod autobus. 

„Ajaj," stihla jsem jen pípnout. Termosku jsem nikde neviděla. Zmizela. Takže musím nastoupit a ona tady zůstane... i s tím čajem! napadlo mě. Stevardka si nehody všimla a přispěchala mi ochotně na pomoc. Neměly jsme ale šanci se k termosce dostat. Do akce se musel zapojit ochotný řidič. Trochu autobus posunul, abych mohla svoji termosku zachránit.
Zpestřila jsem mu den, nehoda ho pobavila. Asi se s takovými trdly nesetkává často.


Proč má ta konvička natlučenou pokličku?

...a proč má ten hrnec natlučenou pokličku?
...a proč má ta kniha natlučené rohy?
...a proč...
...proč vůbec něco bereš do ruky?


Já nevím, fakt nevím...


Mám kvůli tomu strach nosit něco důležitého. Loni jsem byla nervózní pokaždé, když jsem nesla do schodů štěně. Jaké štěstí, že už vyrostlo v dospělou fenu, která může hopkat sama!


Najde se tady ještě nějaký exot, kterému vyskakují věci z ruky?


Kája


Komentáře

  1. Já se teda hlásím, mám to dost podobně. K mým největším "úspěchům" patří utopený mobil a rozbitá čtečka. Už si dávám sakra velký pozor :)

    OdpovědětVymazat
  2. Také se mi něco takového čas od času stane, ale naštěstí ne moc často. Na mobil mám zavírací kryt, takže je chráněný. Někdy mi taky sem tam omylem spadne, ale kryt jej ochrání. Často vidím, jak mají lidé na dotykových mobilech pavučinu, tak naštěstí, po asi 3 letech, nemám. Musím zaťukat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem měla takový. Ano, je praktický a v rukou normálních lidí určitě i bezpečný. U mne... :-D

      Vymazat
  3. Pobavila si ma, hlásim sa do rádov trdiel .) Najviac ma mrzelo asi, keď som akýmsi nedopatrením odbila tete zo starožitného lustra a v ten istý deň jej vyliala liter džúsu na pekný orientálny koberec..hold, s niektorými ľuďmi by som sa mala stretávať asi iba v priestoroch, kde nemám šancu nič pokaziť..takže asi len von :D

    OdpovědětVymazat
  4. Taky se hlásím! Je to těžký osud, co? :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Droga jménem KINEDRYL

Chamonix a Ženeva, velmi lehká pěší turistika a zábava s vodotryskem