Mensistka bez vysoké školy aneb Budu ještě studovat?

Minulý týden jsem mluvila o mém pracovním životě (odkaz), dnes si popovídáme o životě studijním. I když mi Mensa potvrdila IQ 148, což nasvědčuje tomu, že bych snad měla být dobrá studentka, mým nejvyšším vrcholem ve vzdělávání je a ještě dlouho bude maturita. Což je dost na nic, vzhledem k tomu, že jsem chodila na gympl. Proč jsem nedostudovala? A hodlám si někam podávat přihlášku?

Nerozhodná maturantka 

Aby bylo vyprávění komletní, vrátím se o pět let (proboha, o pět let!) zpátky. Jako maturantka jsem přemýšlela, co dál. Zajímalo mě toho dost. Zoologie, muzikologie, lingvistika, žurnalistika, německá filologie, kynologie... a primární pedagogika. 

Poslední zmiňovaný obor mě jako jediný lákal mnoho let. Učit malé děti jsem hodlala už ve dvanácti. No a protože jsem se nemohla v čerstvých 19 rozhodnout, co se životem, dala jsem na původní přesvědčení. Přihlášku jsem podávala všeho všudy jednu: Univerzita Palackého, obor Učitelství pro 1. stupeň ZŠ. 

Nutno podotknouti, že jsem se hlásila na kombinovanou formu. Představa, že sedím dalších pět let ve škole, mě vůbec nelákala. Naopak se mi líbilo, že bych mohla začít učit už v průběhu studia. No a taky jsem chtěla bydlet s mužem... To nakonec neklaplo, ale stejně svého rozhodnutí nelituju. 

Další důležitá informace: Učitelství pro 1. stupeň ZŠ je nestrukturovaný magisterský obor; měla jsem přeskočit bakalářský titul a po pěti letech rovnou získat Mgr. 

Od nejistoty přes nadšení k ukončení studia 

Po maturitě jsem byla zničená. Kamarádi se odstěhovali, chlap mě zradil a obor se mi vůbec nechtěl studovat, vlastně se mi úplně příčil. Z vysokoškolského systému jsem byla vykolejená. Vzpamatovávala jsem se rok. Ve druháku už jsem věděla jak na to, sbírala jsem jedno áčko za druhým a byla jsem nadšená. Ve třeťáku jsem nastoupila jako učitelka do jedné pražské soukromé školy. To, co vypadá jako velký krok kupředu, zahájilo úpadek...

Těžko v několika slovech vystihnout atmosféru té školy. Na první pohled celkem fajn místo, alternativní pedagogika, třídy po pár dětech, malý učiteslký kolektiv. Ve skutečnosti horor, děs a masakr. Zaměstnanci trpěli a utíkali. A já jsem v tom měla studovat, brrr. Každá žádost o páteční volno znamenala velký stres. Kolikrát jsem do školy nesměla! 

Na domácí učení jsem neměla čas ani energii, protože nás v práci drtili. Že by měl pedagog vyučovat pouze 22 hodin? To nás minulo! Měla jsem jich 27 a navíc jsem ve škole musela trávit spoustu dalšího času. Největší hrůzy přišly, když jsem v dubnu dávala výpověď. Do práce jsem pak chodila s roztřeseným žaludkem, odpoledne jsem se nezmohla skoro na nic. A volno na školu? O tom jsem si mohla jen nechat zdát. Dohnalo mě to k nemocenské. Kdybych ji odložila o týden, zřejmě bych se úplně zhroutila. 

Fuj, je mi špatně, jenom o tom píšu... 

Na konci školního/akademického roku mi chybělo dost kreditů na postup do dalšího ročníku. Makala jsem na tom přes léto. Ne všichni vyučující mi ale zkoušky umožnili, a tak jsem dost předmětů tahala do dalšího roku.

A tak se tak nějak stalo, že se mi všechno nahromadilo a já už nevěděla kudy. V nové práci jsem byla spokojená, i když jsem měla divokou třídu. Život si na mně nachystal nové překážky související s rozchodem. V květnu jsem zjistila, že mám toho až nad hlavu a že jestli budu chtít pokračovat, budu muset zase makat celé léto. 

Uvažovala, že to všechno vzdám. Postrádala jsem motivaci do života. Kamarádka se mě snažila nakopnout. Možná by se ji to povedlo, ale doběhl mě systém. Nebyla jsem puštěna ke zkoušce z povinného předmětu, který už jsem měla zapsaný podruhé...  

Červen byl smutný. Loučila jsem se nejen se svými dětmi, ale i se svým milovaným povoláním... 

Budu ještě studovat? 

Pomalu chytám druhý dech. V lednu pojedu na DOD na Ostravské univerzitě. Zkusím zjistit, kolik předmětů by mi uznali na Učitelství pro 1. stupeň. Celé se mi to znovu studovat nechce, ale kdybych věděla, že mám šanci to dostudovat třeba za tři roky, šla bych s radostí do toho. 

Kdyby mi nechtěli (skoro) nic uznat? Přemýšlím o Katedře hudební výchovy na Pedagogické fakultě nebo Katedře českého jazyka či Katedře germanistiky na Filozofické fakultě. Konečné rozhodnutí stojí hlavně na dojmech z DOD. Z dob maturitních si ale pamatuju, že jsem se na fildě cítila skvěle.

(A taky je možné, že nakonec vystuduju muzikologii v Olomouci. Proč jsem tam nešla hned?) 

Jednu přihlášku na vysokou už jsem podala, o oboru ale nechci mluvit. Kdybych se dostala, byla bych nejšťastější studentka na světě. Bojím se ale, že by mě lidi odrazovali nebo ve mne budili obavy. Smiřte se s tím, že je to tajné. O co jde bych řekla jedině v případě, že bych ve schránce našla rozhodnutí o příjetí. Můžete v komentářích tipovat. 

Hurá, je tady konec článku. Doufám, že jsem vás moc neunavila. 

Kája

P. S. Původní nástřel měl 921 slov, podařilo se mi ho zkrátit na 788. Uch.