Moje nejstarší vzpomínky (do čtyř let)

Většina lidí, co znám, přiznává, že nemají moc vzpomínek na předškolní věk. Někteří dokonce ani nevědí, jako měli značku ve školce. Já to moc dobře vím, měla jsem sluníčko! A vzpomínek mám víc než dost. Dnes bych se chtěla zaměřit na ty nejstarší, od 2,5 do 4 let. V komentářích se můžete podělit o své. 


Žobík je mokrý!

Malý záblesk ze skutečně mladých dob. Hladila jsem babiččina psa a on byl mokrý! Asi na tom nevidíte nic divného, ale tehdy mě to zarazilo natolik, že si to pamatuju dodnes. 

Parní vlak 

K nástupišti přijel parní vlak! Byla jsem z toho paf. Kde se tady vzal? Až později mi došlo, že to nebyla náhoda, nýbrž plánovaná akce. Tenkrát mi vrtalo hlavou, jak k tomu přišli cestující, když museli jet úplně jiným vlakem, než čekali. A ano, uvažovala jsem takto, přestože jsem měla jen dva roky a pár měsíců. 

Můžeme umýt židli, ale svlékat se nebudu 

Tentýž rok, jen o nějaký měsíc později, jsme byli na zahradě u příbuzných. Moji dva bratranci přes koleno tam měli napuštěný bazén. Říkali mi, ať se jdu koupat taky, ale z nějakého důvodu jsem se odmítala svléknout. Bohužel už nevím, proč jsem si za tím tak stála, možná jsem byla nejistá z množství ne úplně známých lidí. Já jsem se nekoupala, ale aspoň jsme s klukama umyli židli. 🙆

3 vzpomínky na pradědu

  1. Stavění hradu z písku - tehdy mě doslova šokoval, když utrhl ze stromu list a použil ho jako prapor. Byl to pro mne vrchol rebélie. 
  2. Pasení kuřátek - celkově je to moc milá vzpomínka, praděda je potom postupně nosil do kurníku. Jejich maminka ho pak klovla. Opět jsem byla v šoku! 
  3. Prababička a praděda - pro mne se "jmenovali" děda a malá babička. Jak je to doopravdy, se mi jednou děda pokoušel vysvětlit, ale moc jsem to nebrala. Stejně jako jsem nechtěla příjmout, že jsou slepičky kury. Nicméně jsem si jeho slova zapamatovala. Včetně toho, že padla na chodbě. 


Narodilo se miminko 

Když mi byly dva roky a tři čtvrtě, narodila se mi sestřička. Pamatuju si, jak maminka s velkým břichem ležela v posteli a my jsme se ptali miminka, jak se má. Pamatuju si, jak mi taťka pořád říkal, že jo, teď si se mnou hrát bude, ale že se mi narodí sestřička a pak si budu hrát s ní. A samozřejmě si taky pamatuju, jak jsme se šli na sestřičku podívat do porodnice. Povídání s maminkou mě vůbec nebavilo, chtěla jsem vidět miminko. Novorozenou sestřičku v inkubátoru mám stále před očima, i když mi málokdo věří, že si to vybavuju. Později jsem ráda asistovala u koupání. 

Velká boule 

Byly mi čtyři, hrála jsem si za domem. Po stavbě hradu jsem šla s jednou starší holkou na pákovou houpačku. Když jsem chtěla dolů, holka s houpáním nepřestávala. Dovedlo mě to k nerozvážnému kroku: vystoupila jsem za jízdy! Výstup se povedl, ale houpačka mě pak praštila do hlavy.  Vážnost situace jsem si neuvědomila hned. Doma se mamka vyděsila. V týlu mi začala růst druhá hlava! 

Projela jsem se sanitkou. Připadala mi obrovská! Když jsem do jiné nakoukla dva roky zpátky v rámci exkurze, divila jsem se, že v ní ve skutečnosti moc prostoru není. Na úrazovém jsme dost dlouho čekali, na to si ale nevzpomínám. Pamatuju si jen doktora, který mě pak prohlížel. Za statečnost mi dal obrázek s beruškou! Otřes mozku jsem neměla, bouli stačilo chladit. Než splaskla, museli mi s oblékáním pomáhat rodiče. Přetáhnout tričko přes tak velkou hlavu nebylo vůbec jednoduché. 

Stěhování do nového bytu 

Stěhovala jsem se s boulí. Těsně před stěhováním jsem nemohla pít mléko ze svého oblíbeného hrnku, protože už byl zabalený v krabici. Taťka pak jezdil s kolegy sem a tam, my jsme s maminkou do nového bytu pěšky. Cestou jsme se stavovaly na zmrzlinu. Když jsme přišly do nového domova, dalo se zatím sedět jen na židlích. 

Jelikož jsme se stěhovali z 1+1 do 3+1, nějakou dobu nám trvalo, než jsme si zvykli na tak velké sídlo. Pořád jsme se hledali! Zvykat jsem si musela i na změnu ve školce. Chodila jsem pořád do té samé, ale protože byla najednou o dost dál, musela jsem z "provozních důvodů" zůstávat na spaní a svačinu. Náročná pro men nebyla ani tak délka pobytu ve školce, jako nekonečné ležení na lehátku. Na odpočinek po obědě jsem nebyla zvyklá, dávno jsem ho bojkotovala.  



A teď jsou na řadě vaše vzpomínky! 

Kája


Podobné články: 

Komentáře

  1. To je tak hezký uchovat si takhle rané vzpomínky! U dědy s lístkem na pískovišti jsem se fakt zasmála. Já bohužel moc vzpomínek nemám, jen útržky ale ne dřív než jako tříletá. Je ale hezký na to vzpomenout, pak se člověk snadněji vcítí do dětí a vůbec uchovat si dětské vidění do dospělosti je dar a dá se hodně umělecky využít, jak v kreslení, focení, tak i ve psaní.

    OdpovědětSmazat
  2. Skvělé vzpomínky :). Moje asi nejstarší vzpomínka je, když mě chovala známá v obýváku a seděla se mnou na křesle (netuším, kolik mi mohlo být, ale fakt hodně málo).
    Další vzpomínky mám, když nám se ségrou byly asi tři nebo čtyři roky a fotily jsme u zlatého deště přání k Velikonocům. Taky si pamatuji, jak se u strejdy narodila štěňata a my jsme je mazlily. To byl asi stejný rok, jako to velikonoční focení. Pamatuji si návštěvu prababičky v domově seniorů, jak jsme jí tam se ségrou tancovaly. Spoustu vzpomínek mám také ze školky, milovala jsem to tam :)
    Leník

    OdpovědětSmazat
  3. Já jsem spávat nechtěla. Pamatuju si, že jsem šla sama od sebe čůrat, protože mi učitelka řekla, že musím vydržet, protože uklízečka zrovna vytřela podlahu. Tak jsem čekala, a až se mi zdála suchá, šla jsem čůrat. O tři roky mladší sestru si pamatuju, jak ji přivezli z porodnice, a pár dalších věcí by se taky našlo. Moc jich ale není :-)

    Můj inkoustový salát

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentáře. :) Klidně se rozpovídejte, ráda si od vás něco přečtu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Blog.cz končí, mládí už je definitivně pryč

Droga jménem KINEDRYL