Dali jsme dohromady čtyřčlennou partičku a naplánovali jsme výlet do Beskyd. Hodlali jsme vylézt na Lysou horu. Protože jsme nebyli jediní s takovým nápadem, museli jsme improvizovat a škrábat se na protější kopec. Výlet byl krásný, ale jasně mi připomněl, proč nechodím v zimě na hory. Připouštím, že se možná ještě nechám zlákat, momentálně jsem však přesvědčená, že se do jara budu držet bezpečí města.
Sejdeme se u Opičárny
Termín výletu byl domluven, zbývalo dohodnout čas a především trasu, kterou se na Lysou horu vydáme. Měla bych v zásobě pár krásných, ale kamarád nekompromisně prohlásil, že půjdeme z Ostravice. Věděla jsem, že je to sebevražda. Lysá hora je totiž v poslední době hojně navštěvovaná a většina lidí chodí právě po zvolené stezce. Nechala jsem si svůj názor pro sebe a určila jsem místo srazu - u lanového bludiště Opičárna. Cesta je pak kratší, než když se jde z centra obce.
Kilometr před cílem nám bylo jasné, že to nemá smysl. Auta stála podél cesty, jezdit až na parkoviště u Opičárny prakticky nemělo smysl, ovšem nebylo kde se otočit. Kličkovali jsme davem turistů a kulili oči údivem, že jich je tam tolik už v ranních hodinách.
„Jo. Zaparkujeme pod Smrkem a půjdeme na Smrk," sdělila jsem jeho posádce. S Lysou horou to nemělo smysl, parkování neparkování. Šli jsme si na hory odpočinout, ne se tlačit s ostatními. A tak jsme mezi turisty kličkovali zpátky do centra Ostravice, projeli jím a vyjeli do kopce na protější straně, odkud se chodí na Smrk, po Lysé druhou nejvyšší horu Beskyd.
Unaví se ten pes někdy?
Na výletě s námi samozřejmě byla i Eliška. Troufám si říct, že si to užila ze všech nejvíc. Byla nadšená, že má kolem sebe čtyři lidi, kteří ji házejí klacky. Potkala plno kámošek a naběhala nejméně dvakrát tolik kilometrů co my. Polovinu cesty vzhůru radostně štěkala. Na otázku, jestli se ten pes někdy unaví, jsem odpovídala, že ne. Sice to není úplně pravda, doma po takových akcích dospává, ale dokud je příležitost, blbne hlava nehlava.
Zatímco Ela střela lítala všude kolem, já jsem měla co dělat, abych vůbec šla. Letos mi kondice dost klesla, rekordy bych na závodech určitě netrhala. Naštěstí měli parťáci rozumné tempo.
Au, moje prsty!
Zima by nebyla zas tak hrozné roční období, kdybych neměla problém s prokrvováním prstů. Rukavice pomáhají, když je osm deset stupňů. Kolem bodu mrazu už pro mne nemají žádný význam, přestože jinak nejsem nijak zvlášť zimohřivá, oblékám se poměrně lehce a doma moc netopím.
Když jsme se škrábali nahoru, ještě se to dalo zvládnout. Občas jsem pro zahřátí sevřela pěsti, ale jinak jsem mohla mít prsty natažené a sem tam dokonce sundat rukavice a fotit. Potom, co jsem nahoře vytáhla z batohu termosku a zkusila se napít, mi už nebylo pomoci. Zvládla jsem vypít jen jeden šálek, na svačinu jsem nemohla ani pomyslet. Na zpáteční cestě jsem už neusilovala o zahřátí prstů, nýbrž o mírnění bolesti.
Každé smrkání (a že jich bylo!) vyžadovalo hooodně odvahy a odhodlání. Když jsem si na to postěžovala, kamarád se mě zeptal, jestli jsem si zapomněla rukavice. Mít čím, asi bych ho pořádně praštila! I teď při psaní si prsty pravidlně zahřívám o krk...
(Nohy byly za chůze v pohodě. Zamrzly až v autě.)
Jako zralá hruška!
Nevím, čím to, ale s oblibou padám. Den před výletem jsem si odřela koleno na procházce. Sestup ze Smrku se mi postaral o další tři pády a pár modřin. Můžu za to, že to klouzalo? Závěrečné překonávání potoka jsem vyřešila elegantně. O hopsání po namrzlých kamenech jsem se nepokoušela, raději jsem vsadila na odolnost bot a v několika místech jsem šlápla rovnou do vody. K nohám se nedostala ani kapka, a tak jsem se mohla turistovi, který se v potoce rozplácl, škodolibě smát. Samozřejmě jen v hlavě, nejsem přece neslušná!
Kája
P. S. Tento výlet by se dal brát jako další Lysohorský neúspěch. Byl to mimochodem v pořadí čtvrtý neúspěšný pokus o dosažení tohoto vrcholu. Nějak mi není přáno. Snad to vyjde příští rok!
Myslím, že na hodně beskydských vrcholech to momentálně vypadá dost podobně jako na Lysé. To je tak, když je všechno zavřené a lidi nemají kam jít. Já jsem byla 14 dní zpátky na Ondřejníku a taky celkem davy. Teď už jsem po Vánocíh zpátky na jižní Moravě a naše Beskydy mi chybí. Doufám, že příští rok vyjdou na hory víckrát, než 2x jako tomu bylo letos!
OdpovědětVymazatSmrk ještě nemám zdolaný, prý je to děsný kopec nevím, jestli se někdy odhlodlám :)
Hodně záleží, kam se vypravíš. Na profláklá místa chodí všichni, ale hodně stezek procházejí jen horalové srdcaři. Tam pak skoro nikoho nepotkáš. Ondřejník je oblíbený cíl všech rodinek z okolí, snadno dosažitelný, nahoře pěkné místo k posezení... Tam je nejlepší vyrazit brzo ráno. :)
VymazatTak to i mi vyšly hory víckrát a přitom se letos cítím o ně ochuzená. Držím palce, aby to bylo příští rok lepší.
Z Ostravice je to celkem náročné, v jednom místě je dost složitý kamenitý terén, teď v zimě to bylo obzvlášť náročné. Z Čeladné/Kunčic by to asi mělo být lepší, ale nemám moc představu, šla jsem to jenom v opačném směru. Stejně tak k přehradě.
V Beskydech jsem nebyla, ale moc bych se tam chtěla podívat :). Chudáku, s prstama si asi užiješ :/ já taky nedám bez rukavic ani ránu, ale naštěstí mi v nich ruce nemrznou.
OdpovědětVymazatMoc se mi líbí předposlední fotka <3
Leník
Mně se líbí taky! :D Jo, větve obalené sněhem jsou kouzelné.
VymazatJá do hor moc nejezdím. Vlastně vůbec cestuji jen velmi zřídka. Když se někam jednou za tři roky někam odhodlám, je to velká událost. Vlastně i to, že jdu nakoupit do obchodu, kam nejsem zvyklá chodit, je pro mě velký zážitek. :-) Jinak je dobře, že ty sis výlet užila. Libí se mi fotky. Aspoň někde ten sníh je.
OdpovědětVymazat