Nemocné dítě mi dává zabrat

Onemocněl mi syn. Nedělejte si starosti, jen se trochu nachladil. Jednu noc a jeden den měl z toho horečky. Hůř bylo asi mně. Zvyknu si někdy na to, nebo budu rozklepaná s každou jeho nemocí, dokud se mnou bude bydlet? Za dva dny jsme si úlohy vyměnili, dětské bacily zaútočily pro změnu na mne. U dospělého přitom umí nadělat větší paseku...

Když jsem synáčkovi podávala v noci pití, všimla jsem si, že je horký. Tak proto je uplakaný! Nechat ho v posteli samotného jsem nemohla, lehla jsem si k němu. V hlavě se mi psal dramatický článek o tom, jak je těžké sledovat trpící dítě. Napadalo mě, že ho nebudu nikdy posílat do kolektivu. Prožívala jsem to víc než sám nemocný. S odstupem mi to tak zlé nepřipadá. Horečku má přece občas každý a když nestoupá ke čtyřicítce, nemusí nás to znepokojovat. 

Paralen teplotu snížil, synek přestal vzdychat a kňučet a konečně se mu podařilo usnout. Mně to ještě chvíli trvalo, hlavou mi běhaly příšerné úvahy o horečkách a nemocech, kterým budeme celé synáčkovo dětství čelit. Užírala jsem se tím ještě celý další den...

Den jsme zvládli díky dalšímu Paralenu a vydatnému odpočinku na gauči (syn spal, já jsem si četla). Když chlapec zrovna neměl horečku, byl veselý a chtěl si hrát. Ani zdaleka netrpěl tolik, jak si to moje hlava zveličila. Stavěli jsme z lega a vyrobili jsme koláž z letáku s domácími mazlíčky. Stříhání a lepení chlapce moc baví. (Nebýt kroužku, ani by mě nenapadlo, že to jde dělat s tak malým dítětem.) 

Dalšího rána bylo jasné, že se synáčkovo zdraví výrazně zlepšilo. Skákal na gauči a honil Elišku. Klidného jsem ho udržela jen na kočárkových procházkách. Za to já jsem nějak slábla... 

Být nemocná a starat se o zdravé dítě je o dost náročnější než v opačných rolích, ale po psychické stránce se mi konečně ulevilo. Jak by taky ne, když mě synáček chodil hladit! Snad mi perfektní matky odpustí, že nám dohromady snad čtyři hodiny hrála Statečná autíčka střídaná Bořkem stavitelem. Marodit, když má chlap dvanáctihodinové směny, je značně nepraktické. 

Dávám se dohromady pomaleji než syn. Tak dětské bacily fungují. Pro dospělého jsou „nebezpečné".  

Musím se nějak naučit žít s tím, že děti bývají nemocné. Jednou to přijde, určitě. Nejpozději až se přede mnou puberťák zavře v pokoji, aby mohl stonat v sám bez otravné matky. 

Kája