Neunášejte děti! Ach ti lidi...

Dovolte mi krátký povzdech nad některými lidmi. Kdo máte děti, určitě jste to zažili, kdo ne, možná jste něco takového viděli. Když se batoleti nechce jít, sedí, křičí nebo jinak dává najevo protest, ozve se někdo z kolemjdoucích a řekne: „Tak já si tě vezmu domů!" Proč?!?

„Jsou dvě možnosti, buď můžeš jít po schodech za ruku, nebo sám z kopečka," říkám synovi u podchodu. Nejradši by byl, kdybych ho ze schodů snesla, to však odmítám, protože nesu tašky. 

„A nebo můžeš jít se mnou domů!" prohlásila paní vycházející schody. Oba jsme na ni hodili nepříjemný pohled. Synáček se nejspíš vylekal doopravdy, já jen na oko. 
„Proč by to dělal?" zeptala jsem se. Věděla jsem, jak to myslí, ale chtěla jsem ji dát najevo, že se mi její přístup nelíbí. Paní narážku nepochopila a vedla si dál svou. Vezme si chlapečka domů a ten se třeba naučí poslouchat. 

Takové strašení dětí rozhodně nezapadá do mé snahy o respektující výchovu. V této konkrétní situaci jsem chtěla, aby syn pochopil, že zrovna není v mých silách ho nést, a aby se sám rozhodl, která z možných variant je pro něho příjemnější. Pravděpodobně by to netrvalo dlouho. Hádám, že by mě poslal po schodech a sám by se rozběhl z kopečka (= sjezd pro kola atd.)

Na vlastní rozhodnutí bohužel nedostal čas. Když paní promluvila, raději se mě okamžitě chytil. Co kdyby to myslela doopravdy, že jo? Nebylo to ani zdaleka poprvé, kdy si ho někdo jako zlobivého chtěl odvést. Proč?!? Copak má takové strašení smysl? Mám snad synovi říct, že kdy mě nebude poslouchat, dám ho někomu cizímu? (Ne. Vždycky mu řeknu, že to ten člověk nemyslí vážně, že ho chce jenom postrašit. Dodám, že se mi takové strašení nelíbí.) Vždyť ho miluju, i když zrovna sedí na chodníku a odmítá jít. A proč se vůbec někdo plete do výchovy cizího dítěte? 

Jestli to dělali lidi i na konci devadesátých let, nedivím se, že mám takový strach s někým mluvit... 

Kája

Komentáře

  1. To, že se výchova dětí bere jako svým způsobem kolektivní záležitost, do které ti tím pádem může každý kdykoli a jakkoli kecat, mě dost vytáčí - a to dítě nemám. Kamarádka, která děti nosila v šátku, si snad každý druhý den vyslechla nějakou zlou nebo aspoň pohrdlivou poznámku, jiné kamarádce zase úplně cizí lidi komentovali, že má nepořádek v kočárku... neuvěřitelné. Děti nejsou obecní majetek!

    OdpovědětVymazat
  2. To je docela běžná metoda let minulých. Ano. A používala se i v devadesátkách. A nejlepší je, když rodič dítěti řekne, že když bude zlobit, odvede si ho tamten cizí pán a u dítěte to spustí takový hysterický záchvat, že už s ním vůbec není pořízení.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.