Učitel = lokální celebrita

Před mnoha lety jsem si ráda představovala, že jsem rocková hvězda. Do mých úvah se sem tam dostala i otázka, jaké to asi je, když jde známá osobnost po ulici. Nyní mám konečně odpověď. Jako učitelka jsem totiž taková lokální celebrita. Pořád mě někdo poznává a zdraví. Jaké to je? Pociťuji mírnou ztrátu soukromí. Na rozdíl od opravdových celebrit mě naštěstí nikdo nefotí do bulváru. 

Paní učitelka si kupovala sladkosti! 

V Praze jsem měla od práce odstup. Jezdila jsem dvanáct minut autobusem, což bylo dostatečně daleko, abych své žáky nepotkávala, a zároveň celkem blízko na to, abych si musela stěžovat na zdlouhavé dojíždění. Výhodu toho, že nebydlím na sídlišti, ke kterému škola patřila, jsem si uvědomila poté, co jsem si ráno kupovala v tamějším obchodě svačinu. 

K jahodovému kefíru, ten jsem, prosím, pila jednu dobu ve velkém, jsem chtěla ještě něco sladkého. Přece si musím zpříjemnit práci! Během vyučování jsem pak několikrát slyšela překvapené zvolání, že si paní učitelka kupovala sladkosti. (Je šokující, že i paní učitelky zatouží po nezdravých rychlých cukrech?) Děti pátraly po tom, co jsem si kupovala. A chodím do toho Albertu každý den? Koupím si Linu v hořké čokoládě i zítra? 

Krátce na to jsem v tomtéž obchodě potkala jednoho z "mých" rodičů a hned jsem byla tázána na chování a prospěch. Od té doby jsem radši nakupovala výhradně na svém sídlišti. 

Když to nejmíň čekáš, ozve se: Dobrý den, paní učitelko! 

Uniknout žákům v Praze bylo jednoduché. Uniknout jim v o mnoho menším městě tak snadné není. Škol tu máme osm, přičemž čtyři z nich jsou celkem blízko mého bydliště. Bylo to tedy padesát na padesát, jestli najdu práci v těch "našich", nebo v těch vzdálenějších. 

Co se týče logistiky, bylo mi v celku jedno, kde se uchytím. Zatímco polovina škol je blízko domova, druhá polovina nedaleko synáčkovy školky. Obojí má v logistice své výhody.

Začala jsem učit ve škole, do které to mám deset minut pěšky - a to když nijak nepospíchám. Sídliště, kde většina dětí bydlí, se nachází hned za podchodem. A tak každou chvilku potkávám někoho z naší školy. Část lidí, kteří na mne volají ,,dobrý den, paní učitelko!" ani neznám. Odpovídám, ale nedokážu děti zařadit do správné třídy, dospělé ke správným dětem. Stejně jako celebrita jsem známá pro osoby mně neznámé. 

Občas kvůli tomu znervózním. Co když mě někdo sleduje, jak cpu do košíku další Linu v hořké čokoládě? Nebo když upíjím kamarádovi pivo? Je v pořádku tancovat na festivalu, nebo se to pro učitelku nehodí? A neštěká ten můj pes příliš? 

,,Paní učitelko, já jsem vás včera viděla s nějakým chlapem!" 

Celý rok se uklidňuju, že učitel je člověk jako každý jiný. A že i pro děti může být dost zvláštní setkání s učitelem mimo místo k tomu určené - školu. Zvykám si na život lokální celebrity a jsem ráda, že jsem se nestala rockovou hvězdou. 

Kája