Jak mi synáček obrátil denní režim

Článek na toto téma jsem měla rozepsaný už dávno. Mateřství mi obrátilo denní režim vzhůru nohama. Dříve jsem bývala ranní tvor, teď není kuriozitou spatřit mě o půlnoci u diplomové práce. Stále by pro mne bylo přirozenější vstanout brzo a pracovat ráno, ale bohužel, ranní čas na povinnosti může být kdykoli přerušeno slovy "já mám hlad". Co naplat, však jsem mnohokrát četla, že je mateřství transformace...

Když jsem byla ještě mladá, obvykle jsem byla v devět hodin v posteli a četla jsem si. Nebo jsem
v posteli nebyla a dělala jsem něco jiného, každopádně pro mne devátá hodina byla jakási hranice pro konec pracovní doby. Pokud to ale nebylo nutné, přestávala jsem se povinnostem věnovat už s večeří. Před jídlem jsem se poctivě učila na maturitu, po jídle jsem už jen maximálně psala na blog o tom, jak mi to jde.

Tak či tak jsem nejpozději v deset měla zpravidla zhasnuto. Nezvlčela jsem ani v prvních dvou letech na vysoké, kdy jsem chodila na brigádu a vyjma dvou tří pátků v měsíci, kdy jsem
o půl šesté vyrážela do Olomouce na univerzitu, mi pracovní doba začínala až v devět. Vstávala jsem o dost dřív, než bylo nutné a často jsem ráno dělala něco do školy. 

Podobné to bylo v době první učitelské éry. Na studijní povinnosti před prací jsem už bohužel neměla tolik času, ale na nějaké přípravy do hodiny mi to vyšlo. Vyrážela jsem z domu dříve, abych ve třídě všechno nachystala a opravila nějaké sešity. Dávalo mi to větší smysl než se tam zdržovat odpoledne, kdy už jsem se mohla prohánět s Eliškou po lese! Po večerech jsem povinnosti dělala jen zřídka, spíš jen výjimečně, když něco hořelo. Začínala jsem
s copywritingem a někdy jsem nestíhala. Vybavuju si jeden "totálně rebelský večer", kdy jsem psala článek v deset večer, přestože jsem v pět ráno jela do Olomouce. 

A pak přišel syn. 

by ChatGPT, ještě že ho máme

Byl zlaté miminko! Brzy po narození najel na sympatický noční režim, přibližně v osm usínal, kolem třetí se probudil nakojení, a pak spal minimálně do sedmi, ne-li ještě déle. Vydrželo mu to deset měsíců, pak vyžadoval kojení více, ale vzhledem k tomu, že jsme spolu spali v posteli, to nebyl žádný problém. Navíc vždycky hned unsul, ponocování jsem zažila jen, když byl nemocný. 

Zvykla jsem si "vyspávat s ním" až do sedmi nebo dokonce osmi. Ráno jsem na žádných povinnostech nepracovala. Přes den jsem se k nim občas dostala, nicméně jak synáček rostl, tím méně přes den spal, navíc většina denního spánku probíhala na procházkách v kočárku nebo šátku. Takže kdy jsem měla čas na studium a svůj neslavný copywriting? Správně, večer!

A tak se ze mne stal noční tvor. 

Nepředstavujte si, že jsem seděla u počítače dlouho po půlnoci. Většinou jsem pracovala do deseti, maximálně jedenácti. I tak to byla obrovská změna proti dřívějším návykům. Nyní to mám podobně s diplomkou a dalšími úkoly ke státnicím. Psát ráno je nemožné, před prací bych musela vstávat extrémně brzy. O víkendu by to bylo reálnější, ale je zbytečné se o něco snažit, když moje úsilí může kdykoli přerušit synáčkova žádost o jogurt. Večer je času spousta. 

Ne, nezanedbávám spánek, když mám jít ráno do práce, dodržuju večerku. Často se do psaní ani nepustím, protože po uložení syna padám do postele a nemám na nic energii. 

Sem tam se ale rozvášním a od počítače mě nic neodtrhne. Kdybych si k tomu uvařila zelený čaj, možná bych vydržela tak dlouho, že by mě i z původně večerního psaní přerušilo "já mám hlad, dáš mi jogurt?". 

Přes den se pořád něco děje, v noci je klid... a ten se mi moc líbí. 
Jen je to úplně jiné než můj typický režim před srpnem 2020. 

Kája