Výlet do Prahy: Národní technické muzeum, procházky a kavárny

Minulý víkend jsme se synáčkem vyrazili za sestrou/tetou do Prahy. Po roce a půl nám to konečně vyšlo! Plánovali jsme navštívit muzeum MHD, dát si něco dobrého v kavárně a hlavně si užívat tu tetu, protože se s ní vidíme málo, když bydlí tak daleko. Já jsem navíc doufala, že se podívám do Bohnic, kde jsem dříve bydlela.

Třikrát sláva dětskému kupé 

Cesta trvající tři hodiny a půl může být pro malé dítě dlouhá. Ne tak, když jedete v dětském kupé. Třikrát sláva, jsem tolik ráda, že existuje. Aktuálně si v něm syn užívá především pohádky v televizi, což sice není úplně ideální, ale pořád lepší, než kdyby se nudil a zlobil (a já jsem aspoň měla čas si číst a učit se na zkoušku). Sem tam jsem ho přesvědčila k vybarvování nebo hraní pexesa a una. V pexesu s auty jsem samozřejmě neměla šanci vyhrát. 

Národní technické muzeum

Na výlet jsme vyráželi po práci a školce. Přijeli jsme tedy akorát na večeři a nic než zaneřádit tetin malý byteček jsme nestihli. Do města jsme vyrazili až ráno. Chtěli jsme se podívat do muzea MHD na staré autobusy a tramvaje, bohužel se ukázalo, že to je momentálně zavřené. Vzpomněla jsem si, že veterány jsou k vidění i v Národním technickém muzeu. Synáček ho okamžitě odsouhlasil. Cestou jsme se stavili v Kávafaktuře, která už je typickou součástí programu, kdykoli jsem v Praze. 

Když jsme dorazili do muzea, synáček byl natěšený na auta, ale bylo mi jasné, že kdybychom se na ně šli hned podívat, nic jiného bychom v muzeu. Proto jsme s tetou volily strategii "půjdeme tam, až když bude otrávený z jiných expozic". Víc než vozy mě zajímala výstava PETROF 160 – klavír jako technické dílo. Viděli jsme spoustu klavírů, nahlédli jsme do jejich výroby a co mě zaujalo nejvíc, byl klavír průhledný, na který mohli návštěvníci hrát a sledovat, co se při hraní v klavíru děje. Tetu zajímala expozice věnovaná fotoaparátům, tam už však byl synáček netrpělivý. Kdy budou auta? 

Z dopravních prostředků jsem pak byla mírně otrávená pro změnu zase já, ale co bych pro synečka nevydržela. Teta mu půjčila foťák, chodil s ním hrdě a fotil tak často, že brzy vyplýtval celý film. Samozřejmě mu to nestačilo, tak potom fotil ještě mým telefonem. Jen si představte, jak by asi vypadal jeho instagram. 

Národní technické muzeum, synáčkovo dílo

Procházky a kavárny

Odpoledne jsem se procházali v Letenských sadech, já a sestra samozřejmě s kávou v ruce. Stavili jsme se na dětské hřiště, a pak jsme obdivovali výhled. Ten zaujal i synáčka, od pohledu na řeku plnou lodí se nemohl odtrhnout. 

,,Tak co, půjdeme?" 

,,Ne, já jsem si to ještě neužil dost." 

S ohledem na synka jsme se poměrně brzy vraceli k tetě. Už to není miminko, které by se v průběhu dne vyspalo v kočárku, ale zároveň je pořád ještě dost malý, rychle se unaví a přesytí podněty. Viděla jsem, že už je toho na něj venku moc a že pro něj bude lepší jet domů a mít klid.

Já na Letné

V neděli jsme se jeli podívat do Bohnic, kde bydlela. V červnu to bude šest let, co jsem se odstěhovala! Dává to smysl, Elišce je sedm, synáčkovi čtyři a půl, ale stejně mi nepřipadá, že už je moje pražská éra tak dlouho pryč. Před procházkou jsme se posilnili v kobyliské kavárně 6,33. Ukrojili nám obrovský kus štrúdlu, po němž si aspoň na chvíli přestal synáček stěžovat na hlad. 

Procházku Bohnicemi jsme zkrátili kvůli zhoršenému počasí. Připomněla jsem si tamější výhledy (ano, jsem na výhledy) a ukázala jsem synáčkovi les, ve kterém Eliška jako štěně řádila a zlobila mě. Prošli jsme však jen jeho malinkou část. Budeme muset se tam ještě někdy vypravit. 

Následovala pizza, hřiště a cesta na vlak. A mami, kdy zase pojedeme do Prahy? 

Kája