Lékaři a děti

Často na internetu narážím na špatné zkušenosti s lékaři, zvláště pokud jde o jejich přístup k dětem. Musím říct, že my máme štěstí. Dosud se mi nelíbilo chování jen jediného člověka a toho pravděpodobně znovu neuvidíme. Za to pediatr, se kterým se setkáváme několikrát za rok, je ten nejpříjemnější lékař, jakého jsem kdy viděla. 

Komunikace jako s dospělým 

Líbí se mi, když lékaři jednají s dětmi jako s dospělými pacienty. Náš pediatr se s velkým respektem choval už k miminku. Od začátku mluví přímo k synáčkovi, mně případně dává další pokyny. (,,Pojď si tady lehnout, můžete ho sem položit?, já ti zkontroluju bříško.") Čím je starší, tím je komunikace mezi lékařem a synem víc, já už jen sleduju, co se děje. Na mne se lékař obrátí až v závěru, aby mi řekl, co a jak.

Myslím si, že mluvení přímo s dítětem má obrovský význam pro to, jak se dítě (nejen) u lékaře cítí. I dítě je osobnost, i když zatím ne vyspělá.

Podobně probíhala komunikace s lékařem v nemocnici, za kterým jsme chodili se zlomenou rukou, a to i přesto, že se nespecializuje přímo na děti. Viděli jsme se s ním celkem čtyřikrát. Hned poprvé zkoušel mluvit přímo se synem, ten se k tomu ovšem zrovna neměl, protože byl v cizím prostředí a bolela ho ruka. Podruhé již komunikace fungovala. A další dvě návštěvy? Ani jsem tam nemusela být. Můj stydlivý syn se stejnou sociální (ne)zdatností jako já perfektně odpovídal lékaři na všechny otázky a ukazoval, jak se mu daří hýbat rukou. 

Když to nejde, uděláme z toho hru 

Jestliže má náš pediatr dovolenou, nebo je nemocný, péči o pacienty dočasně přebírá lékař ve vedlejší ordinaci. I toho jsem si oblíbila. Volí trochu jinou strategii. S dětmi komunikuje jako se sobě rovným, ale víc se stylizuje do role hravého parťáka. Během vyšetření půjčuje synáčkovi plyšového krtka a na závěr si s ním plácne. Na sobě má plášť s veselými obrázky.

V zubní ambulanci máme také milé doktorky. Když měl syn dva roky, nechtělo se mu na kontrole otevřít pusu. Pevně svíral rty, k zubům se nedalo dostat. Paní doktorka s ním měla ohromnou trpělivost, vůbec neřešila, že by za dobu, co jsme byli v ordinaci, stihla vyšetřit čtyři spolupracující děti. Úspěchu dosáhla hrou na řvoucí lvy. Začala sama, pak jsme i já a zubní asistentka otevíraly "tlamy" a řvaly, nakonec se nadšeně přidal i syn. Když jsme si dost pohráli, byl uvolněný, otevřel pusu i na vyšetření a pár minut na to jsme mohli jít domů. 

A co ta špatná zkušenost? 

Vraťme se do nemocnice se zlomenou rukou. Příjemný pan doktor rozhodl, že syn dostane sádru. Odvedl nás k sádrovně a rozloučil se s námi. Další doktor se objevil spíš náhodou, evidentně o nás nevěděl. Nevrle se zeptal, proč tam sedíme. Ukázala jsem mu papír od příjemného doktora. Nevrlý nás vzal do sádrovny a dal se do díla. 

Syna bolela ruka a byl nešťastný, že bude nosi sádru. Asi si dovedete představit, jak se cítl. Během sádrování pofňukával a měl tendence dávat ruku pryč. Nedělal ale nijak velký rámus ani s doktorem vyloženě nezápasil, viděla jsem, že se snaží situaci ustát. Pan doktor se nic ustát nepokoušel, byl stále nevrlejší, až najednou velmi nepříjemným tónem a dost nahlas řekl něco jako: ,,Tak co mi tady pořád řveš, vzpamatuj se!"

Div jsem se v ten moment nerozbrečela taky, bylo pro mne těžké i to, že si synek zlomil ruku, a teď jsem ještě sledovala, jak se k němu někdo špatně chová. Na slova jsem se nezmohla, ale hodila jsem na doktora přísný učitelský pohled. Střetli jsme se očima a já jsem v nich viděla záblesk pochopení. Od té chvíle jen bručel, nic škaredého neříkal. Kdyby jo, důrazně bych mu vysvětlila, že od čtyřletého dítěte nemůže čekat, že bude v sádrovně sedět jako socha. Vždyť to musí být náročné i pro dospělého! 

Dodatečně jsme to se synkem probrali, hlavně jsem chtěla, aby věděl, že se choval dobře, jistě nejlépe, jak v tu chvíli mohl. Statečně nesl i celou léčbu. 

A co vy? Jaké zkušenosti máte s lékaři? 

Kája

Kam dál:

• Moje špatná zkušenost s lékařem: Příšerný gynekolog