Přestože jsem vdaná, jsem jaksi antisvatbový tvor. Přesto mi Instagram stále hází různé svatební tipy. V minulosti, v roce 2017, jsem o svém postoji napsala článek. Po zveřejnění jsem ho trochu přepsala, i tak nakonec skončil v rozepsaných, protože jsem se za ně styděla. Trochu nechápu proč - ale co, dám si repete, napíšu své protisvatební argumenty a napíšu, jak to vidím dnes.
6 důvodů k nesvatbě
V původním článku jsem jmenovala šest důvodů, proč je podle mne svatba "šaškárna nejvyššího kalibru" a každý důvod jsem okomentovala. Původní komentáře sem kopírovat nebudu, rovnou popíšu, jaký mám na své dávné důvody názor teď.
1. Nechci příbuzné otravovat tím, že někoho miluju
Dnes bych asi nepoužila slova "otravovat tím, že někoho miluju", ale postoj mám stále stejný. Lidi, co nám jeli na svatbu, si brali volno z práce jenom proto, že jsme se s ženichem rozhodli mít společné příjmení. Bylo to příjemné odpoledne, zvláště posezení v kavárně, přesto mi koncept svatby nějak nesedí. Jen proto, že někoho miluju, se osmnáct dalších osob čančalo, cestovalo a sedělo na úřadě. Kdyby to záleželo pouze na mne, jen bych podepsala papír.
2. Nechci před příbuznými vyznávat lásku.
V devíti letech jsem v televizi viděla svatbu Moniky a Chandlera z Přátel. Ještě jsem nevěděla, že to bude důvod, proč se jednou nebudu chtít vdávat, ale přišlo mi strašné, jak si vyznávali lásku před obecenstvem a líbali se před svými rodiči. Abych pravdu řekla, první manželský polibek mi vůbec nebyl příjemný. Vůbec mi nepřidalo, že to sestra fotila a museli jsme se políbit podruhé, protože se fotka na první pokus nepovedla. Brrr.
Nejsem fanda veřejných projevů lásky, ať už se týkají mne nebo někoho jiného. Lidi vědí, že s někým žiju, tak si asi domyslí, jak to mezi námi je. Když třeba sedíme s manželem a kamarády, chovám se, jako kdyby i manžel byl jen kamarád. Tulit se k němu? To neee!
3. Ženich je v pozadí.
A nebo nevěsta příliš vpředu? U nás to tak každopádně nebylo, protože ženichovi praskly kalhoty, takže se prostě nedal přehlédnout. A co se týče mne, měla jsem modré šaty, vlasy jen rozčesané jako každý den, bez make-upu, bez podpadků... Nejsem přece žádná superstar. Kdybyste dali cizímu člověku hádat, která ze čtyř přítomných mladých žen je nevěsta, vůbec by se nemusel trefit.
Momentálně mám ze zmiňovaných instagramových příspěvků pocit, že se vyzdvihuje celý pár a ženich tolik upozaděný. I tak se mi to stále nějak nepozdává.
4. Sedí se, jí se, pije se.
Sedět a jíst, horor veškerých rodinných sešlostí. Pak vzdorovat pobídkám k dalšímu jedení. Uf. Svatby také bývají důvodem pít nadměrné množství alkoholu, to naštěstí z rodiny moc neznám. Jaký mám vztah k pití, jistě víte. (Proč si někdo dobrovolně ubližuje alkoholickými nápoji a navíc tomu říká zábava?!?)
Ráda bych měla svatbu zcela nealkoholickou, ale naše "hostina" se konala v kavárně a hosté si objednávali podle svého gusta, a tak bylo pár objednávek vína. Nikdo se však neopil. Seděli jsme necelé dvě hodiny, pak jsme se rozjeli do domovů. Bylo to tak akorát.
5. Svatební dary
V původním článku jsem navrhovala, aby svatební dary dávali nevěstini lidi nevěstě a ženichovi ženichovi. A aby to byly dárky na míru, podobně jako je vybíráte na Vánoce. Když už teda dary musí být! Kritizovala jsem situaci, kdy si snoubenci diktují, co jim má kdo dát, nebo jak se řeší, kolik tisícovek na osobu se vkládá do obálky.
Svůj nápad jsem s nikým nesdílela, takže jsme měli dary hromadné. Od kamaráda pánev, o kterou jsme si řekli, ovšem jen proto, že se vyptával, co má koupit a trval na tom, že něco dostaneme. Dále od mé sestry poukaz do knihkupectví (oba rádi čteme) a od kamarádky poukaz na čajový obřad (pijeme kvalitní čaje). Nakonec nějaké peníze od rodičů, což bylo jejich rozhodnutí, které bychom jim tak či tak asi nedokázali vymluvit. Synkovi taky jednou napěchuju obálky.
Svatební dary mi kdysi připadaly hloupé. Že někoho milovat není dost dobrý důvod k tomu, abych něco dostala. Teď jsem darům otevřenější. Nevidím v nich teda žádnou povinnost (ani na Vánoce, narozeniny apod.), ale je krásné, když si lidi dokáží něčím udělat radost. Jen bychom dárky neměli vyloženě očekávat, nebo dokonce někomu vyčítat, že nic nepřinesl, nebo do dárku neinvestoval tolik peněz, co někdo druhý.
6. Je to vyhazování peněz.
Inu, záleží, jak se to udělá. My jsme měli svatbu vcelku úspornou. Tisíc na úřadě, čtyři v kavárně a zbytek na prsteny, košili, šaty a boty, což jsou věci, které nám stále slouží a budou sloužit i další roky. Svatba většího formátu se přirozeně prodraží, ale aby v tom lítaly statisíce, mi stále přijde zbytečné.
V komentářích k původnímu článku zazněly nesouhlasy. Prý jednou, až potkám toho pravého, určitě změním názor. Namítala jsem, že jsou mé argumenty nadčasové. A jsou. Jsem o devět let starší, čtyři roky vdaná a názory na svatbu v podobě, v jaké se nám obvykle ukazuje, mám stále stejné.
Kája
Úprimne si myslím, že je to každého vec. Mne sa veľmi páči, že je tu aj niekto, komu to pripadá zbytočné a keď už to teda musí byť, aspoň nech je to malé. Ja tiež nie som svadobný typ a to som sa jeden rok zúčastnil troch svadieb a ten ďalší rok ešte dvoch. Chápem, že mnohí potrebujú spečatiť svoj vzťah veľkou oslavou a tiež chápem, keď to niekto proste nechce a považuje to za zbytočnosť. Veľmi dobre si to napísala. Ďakujem za tento článok.
OdpovědětVymazatTvůj postoj je mi docela sympatický. Bod číslo 2 - to mám podobně. Svatbu už mám také za sebou a jsem ráda, že jsme si to udělali po svém. I když někteří to doteď neskousli... ale to, že se někomu nelíbí, jak se zařídíme, není můj problém, ale toho člověka. A hlavně, zvát si někoho, kdo nedokáže respektovat to, co chceme my? Děkuji pěkně, ale ne. Velké rodinné sešlosti nejsou moje hobby a tak bych si ten den ani neužila. Jen teda já jsem si šaty půjčovala, protože kdy jindy může člověk vynést takovou paráda a já si to prostě chtěla zkusit. My plus svědci a fotograf, to je podle mě ideální. Večer jsme měli wellness a užili jsme si to víc, než trčet někde na hromadné oslavě.
OdpovědětVymazatPřesně tak, je to věc výhradně ženicha a nevěsty a ostatní do musí přijmout. Od kamarádek jsem víckrát slyšela řešit, jak udělat svatbu, aby nezklamaly rodiče, svatbu kvůli tomu i odkládaly. Něco na tom samozřejmě bude, rodič jistě rád uvidí svého potomka na "pořádné" svatbě, ale jestli ho má fakt rád, tak ho určitě zná a ví, co mu je a není sympatické. Chtít po vlastním dítěti načančanou svatbu mi přijde podobné, jako třeba nutit syna do fotbalu jen proto, že se rodiči nesplnil sen stát se fotbalistou.
VymazatVaše svatba zakončená ve wellness zní velice sympaticky. :)
Je to každého věc, ale osobně třeba se mi líbí to, že je to opravdu výjimečný den, i když je to drahá záležitost. Doufám, že to bude na celý život a proto jsem to chtěla slíbit před ostatními i sobě. Manžel to má naštěstí stejně. Věříme asi, že to má takhle větší váhu. A díky fotkám je to oslava, na kterou všichni rádi vzpomínáme. Třeba je mi líto, že se mojí svatby nedožela moje máma, tak aspoň že ostatní rodiče na té svatbě byli.
OdpovědětVymazatKe svatbám jsem taky nikdy neměla nijak vřelý vztah a popravdě, té vlastní jsem se vlastně dost děsila. Tady u nás v kraji se tak nějak nešlo vypořádat s tou událostí v malém - "zajdeme si na úřad a večer opečeme buřt na zahradě" - všichni mužovi příbuzní byli na naši veselku natěšení a tak jsme měli nakonec takovou "tradiční" svatbu s asi 60 lidmi. Ale popravdě, vzpomínám na ten den ráda - pořád byla kolem něčeho sranda, organizačně jsme to taky zvládli (i když jsme plán tvořili sem tam přímo na místě :D) a žádné nucení do jídla nebo alkoholu nebylo, každý si dal, na co měl náladu. Sešla se nám fajn parta lidí, kteří si navzájem sedli a bavili se skoro až do rána :) Ale kdybych to měla absolvovat znova, už bych šla do stylu "úřad-buřt" :D
OdpovědětVymazatA Bit of Jitt