Včera ráno jsme se vrátili ze Švýcarska. Užili jsme si tam karnevalovou atmosféru, otravný déšť a výhled na nehory. Poučili jsme se o životě Einsteina a nepronikli jsme do tajů teorie relativity. Svezli jsme se švýcarským vlakem i bernským trolejbusem. O těchto i dalších zážitcích si můžete přečíst právě teď a právě tady! K pokoukání bude i pár fotek.
Začátkem ledna...
Jéé, žluté jízdy! zasmála jsem se ďábelsky a jala se zkoumat, kam všude bych se mohla za levný peníz podívat. Jako nejlepší se mi jevil výlet do Bernu, a tak jsem neváhala a pořídila zpáteční jízdenky.
Z Prahy jsme vyjížděli v jedenáct hodin večer.
17. 2. v noci
,,Vážení cestující, připravte si doklady," požádala nás stevardka. Čekala jsem, že kontrola bude podobná fraška jako loni v létě cestou z Itálie. Jakmile však jeden polizei začal cestujícímu přede mnou prohrabovat batoh, došlo mi, že to asi taková pohodička nebude. (V tu chvíli jsem bojovala se záchvatem smíchu. Fakt.) Trvalo jim dlouho, než prošli celý autobus. Vysbírali při tom hromádku občanek a pasů, ty si odjeli někam zkontrolovat. Když se vrátili a doklady předali stevardce, vzali s sebou pryč nějakého světlovlasého týpka. Byli s ním pryč docela dlouho. Pak ho přivedli a místo něj odvedli černocha. Nesměl s námi dál. Zapůsobilo to na mne dost drsně.
17. 2. v poledne
,,Kde to sakra jsme?" Autobus nás vyhodil někde u dálnice. Říkají tomu Bus terminal, ale rozhodně to tak nevypadá. Jelikož pršelo, neměla jsem nervy se někde vymotávat pěšky. Nastoupili jsme do super drahého trolejbusu a do centra města se nechali odvézt.
Vystoupili u vlakového nádraží. Šli jsme tam pátrat po nějakých záchodech. Cestou jsme potkali několik lidí v maskách. Po záchodě jsme se usadili na lavičky, vytáhli banány a sledovali další a další lidi v maskách. Najednou jsme z nižšího patra uslyšeli hudbu. Hrála tam kapela - možná už tušíte, že v maskách.
Chodit po památkách v dešti se nám nechtělo. Radši jsme si naplánovali muzeum. Před ním jsme posilnili v Tchibu. Seděli jsme u okna a sledovali další a další lidi v maskách.
,,Nevidím žádné společné téma."
,,To kuře je boží!"
17. 2. odpoledne
Cestou do muzea jsme potkávali jsme další a další zamaskované lidi. Procházeli jsme uzavřenou ulicí. Hlavou mi to šrotovalo. Není to náhodou Fastnacht? Tedy jako masopust? V němčině jsme se učili, s jakou poctivostí ho slaví v Německu. Později jsem si na internetu ověřila, že jsou na tom Švýcaři podobně.
Muzeum, které nás zajímalo, bylo zavřené. Nezbylo nám, než se mrknout na Muzeum Alberta Einsteina. Výstava byla docela fajn, zaměřovala se jak na Einsteinův život, tak na teorii relativity. Ne že bych teď byla moudřejší. S německými popisky jsem to vůbec nemohla pochopit.
Z muzeí jsme to rušnými karnevalovými ulicemi brali zpátky na nádraží. Čekala nás jízda vlakem do města Thun, kde jsme měli domluvené ubytovaní. Před odjezdem jsme se trochu zdrželi na nádraží. Žilo to tam! Na schodech se střídaly dechové kapely, muzikanti byli samozřejmě v různých kostýmech. Diváci tancovali. Bern mi byl čím dál sympatičtější.
17. 2. večer
18. 2. ráno
Nemohla jsem se dočkat, až konečně vyjdu ven a budu se kochat.
Představte si tragickou znělku.
Byla mlha!
Žádné hory jsme neviděli.
I přes špatné počasí jsme se po Thunu chvilku potulovali. Z ubytování jsme měli kartu na MHD, byla by škoda ji nevyužít. Podívali jsme se na zámeček a na spoustu krásných dřevostaveb. Později jsme vyjeli na vyhlídku. Bez mlhy by to tam bylo opravdu hezké!
Z vyhlídky jsme dojeli do centra města, koupili si a snědli svačinu a vydali jsme se pěšky za město. Který blázen by znovu platil předražené jízdenky na vlak? Rozhodli jsme se, že zpátky do Bernu budeme stopovat.
18. 2. v poledne
Bylo to snadnější, než jsem čekala. Zpočátku nikdo nezastavoval. Zřejmě za to mohlo nestrategické místo kousek za kruhovým objezdem. Když jsme se trochu posunuli, šlo to rychle. V krátkém intervalu zastavila dvě auta. Jela ale někam jinam. Se třetím autem jsme měli štěstí.
18. 2. odpoledne
Je to fakt nádherné a kouzelné město! Bez deště se mi v něm moc líbilo. Přestože už bylo po karnevale, potkali jsme na ulici velký dechový orchestr. Hráli příjemnou hudbu, divákům se líbila, tancovali. Tím si mě Bern získal úplně. Město plné krásných domečků s minimem aut a s obyvateli, co to umí rozjet? To chci!
Podívali jsme se do Medvědího parku. Místo medvědů, kteří byli někde zalezlí, jsme obdivovali panorama města a zvláštně zbarvenou řeku.
Pak už jsme se více méně jen tak flákali, zašli si na kafe a tak. Užívali jsme si poslední bernskou hodinu.
Poprvé v životě mě zastavili Mormoni. U nás jsem se s nimi do styku nedostala. Po pár větách jsme zjistili, že mluvíme s Češkou! Aneb svět je malý a o náhody v něm není nouze.
18. 2. večer
Na divný autobusový terminál jsme došli pěšky. Bylo to blíž, než jsme si mysleli. Smsku, že má autobus 15 minut zpoždění, jsem si přečetla až doma. Jaká škoda. Byla bych se vyhnula nervům, že to v opačném směru stojí na nějakém jiném místě.
19. 2. ráno
O půl sedmé jsme přijeli do Prahy na Florenc. Koupila jsem si kafe a jídlo a vyrazila jsem do práce. Čekala jsem, že to bude hodně těžký den, ale vůbec to tak nebylo. Prožila jsem ho v naprosté pohodě. Asi jsem se už naučila v autobuse spát.
20. 2. večer
Já už se tak těším na další výlet! Kde jste byli nebo kam se chystáte vy? Pochlubte se. Můžete zanechat i odkaz na nějaký cestovatelský článek.
Začátkem ledna...
Jéé, žluté jízdy! zasmála jsem se ďábelsky a jala se zkoumat, kam všude bych se mohla za levný peníz podívat. Jako nejlepší se mi jevil výlet do Bernu, a tak jsem neváhala a pořídila zpáteční jízdenky.
Z Prahy jsme vyjížděli v jedenáct hodin večer.
17. 2. v noci
,,Vážení cestující, připravte si doklady," požádala nás stevardka. Čekala jsem, že kontrola bude podobná fraška jako loni v létě cestou z Itálie. Jakmile však jeden polizei začal cestujícímu přede mnou prohrabovat batoh, došlo mi, že to asi taková pohodička nebude. (V tu chvíli jsem bojovala se záchvatem smíchu. Fakt.) Trvalo jim dlouho, než prošli celý autobus. Vysbírali při tom hromádku občanek a pasů, ty si odjeli někam zkontrolovat. Když se vrátili a doklady předali stevardce, vzali s sebou pryč nějakého světlovlasého týpka. Byli s ním pryč docela dlouho. Pak ho přivedli a místo něj odvedli černocha. Nesměl s námi dál. Zapůsobilo to na mne dost drsně.
17. 2. v poledne
,,Kde to sakra jsme?" Autobus nás vyhodil někde u dálnice. Říkají tomu Bus terminal, ale rozhodně to tak nevypadá. Jelikož pršelo, neměla jsem nervy se někde vymotávat pěšky. Nastoupili jsme do super drahého trolejbusu a do centra města se nechali odvézt.
Vystoupili u vlakového nádraží. Šli jsme tam pátrat po nějakých záchodech. Cestou jsme potkali několik lidí v maskách. Po záchodě jsme se usadili na lavičky, vytáhli banány a sledovali další a další lidi v maskách. Najednou jsme z nižšího patra uslyšeli hudbu. Hrála tam kapela - možná už tušíte, že v maskách.
Chodit po památkách v dešti se nám nechtělo. Radši jsme si naplánovali muzeum. Před ním jsme posilnili v Tchibu. Seděli jsme u okna a sledovali další a další lidi v maskách.
,,Nevidím žádné společné téma."
,,To kuře je boží!"
17. 2. odpoledne
Cestou do muzea jsme potkávali jsme další a další zamaskované lidi. Procházeli jsme uzavřenou ulicí. Hlavou mi to šrotovalo. Není to náhodou Fastnacht? Tedy jako masopust? V němčině jsme se učili, s jakou poctivostí ho slaví v Německu. Později jsem si na internetu ověřila, že jsou na tom Švýcaři podobně.
Muzeum, které nás zajímalo, bylo zavřené. Nezbylo nám, než se mrknout na Muzeum Alberta Einsteina. Výstava byla docela fajn, zaměřovala se jak na Einsteinův život, tak na teorii relativity. Ne že bych teď byla moudřejší. S německými popisky jsem to vůbec nemohla pochopit.
Z muzeí jsme to rušnými karnevalovými ulicemi brali zpátky na nádraží. Čekala nás jízda vlakem do města Thun, kde jsme měli domluvené ubytovaní. Před odjezdem jsme se trochu zdrželi na nádraží. Žilo to tam! Na schodech se střídaly dechové kapely, muzikanti byli samozřejmě v různých kostýmech. Diváci tancovali. Bern mi byl čím dál sympatičtější.
17. 2. večer
18. 2. ráno
Nemohla jsem se dočkat, až konečně vyjdu ven a budu se kochat.
Představte si tragickou znělku.
Byla mlha!
Žádné hory jsme neviděli.
I přes špatné počasí jsme se po Thunu chvilku potulovali. Z ubytování jsme měli kartu na MHD, byla by škoda ji nevyužít. Podívali jsme se na zámeček a na spoustu krásných dřevostaveb. Později jsme vyjeli na vyhlídku. Bez mlhy by to tam bylo opravdu hezké!
Ach, jak krásný pohled na Alpy! <3 |
Z vyhlídky jsme dojeli do centra města, koupili si a snědli svačinu a vydali jsme se pěšky za město. Který blázen by znovu platil předražené jízdenky na vlak? Rozhodli jsme se, že zpátky do Bernu budeme stopovat.
18. 2. v poledne
Bylo to snadnější, než jsem čekala. Zpočátku nikdo nezastavoval. Zřejmě za to mohlo nestrategické místo kousek za kruhovým objezdem. Když jsme se trochu posunuli, šlo to rychle. V krátkém intervalu zastavila dvě auta. Jela ale někam jinam. Se třetím autem jsme měli štěstí.
18. 2. odpoledne
Je to fakt nádherné a kouzelné město! Bez deště se mi v něm moc líbilo. Přestože už bylo po karnevale, potkali jsme na ulici velký dechový orchestr. Hráli příjemnou hudbu, divákům se líbila, tancovali. Tím si mě Bern získal úplně. Město plné krásných domečků s minimem aut a s obyvateli, co to umí rozjet? To chci!
Podívali jsme se do Medvědího parku. Místo medvědů, kteří byli někde zalezlí, jsme obdivovali panorama města a zvláštně zbarvenou řeku.
Pak už jsme se více méně jen tak flákali, zašli si na kafe a tak. Užívali jsme si poslední bernskou hodinu.
Poprvé v životě mě zastavili Mormoni. U nás jsem se s nimi do styku nedostala. Po pár větách jsme zjistili, že mluvíme s Češkou! Aneb svět je malý a o náhody v něm není nouze.
18. 2. večer
Na divný autobusový terminál jsme došli pěšky. Bylo to blíž, než jsme si mysleli. Smsku, že má autobus 15 minut zpoždění, jsem si přečetla až doma. Jaká škoda. Byla bych se vyhnula nervům, že to v opačném směru stojí na nějakém jiném místě.
19. 2. ráno
O půl sedmé jsme přijeli do Prahy na Florenc. Koupila jsem si kafe a jídlo a vyrazila jsem do práce. Čekala jsem, že to bude hodně těžký den, ale vůbec to tak nebylo. Prožila jsem ho v naprosté pohodě. Asi jsem se už naučila v autobuse spát.
20. 2. večer
Já už se tak těším na další výlet! Kde jste byli nebo kam se chystáte vy? Pochlubte se. Můžete zanechat i odkaz na nějaký cestovatelský článek.
Kája
To muselo být úžasné :)! Škoda počasí, ale určitě i tak jste si to moc užili.
OdpovědětVymazatFotky jsou krásné! Ty hory! A pak ta voda :) jak jsi to krásně zachytila. Moc hezky sepsáno.
Píšeš si nějaký sešit, nebo si to pamatuješ?
Vypadá to dobře! Já jsem teď druhý den doma z Alp a tím si dávám chvilkovou cestovatelskou pauzu. Závidím ti, že už máte plány na letní dovolenou. Já přítele asi do zahraničí letos nepřemluvím, takové poznávací zájezdy nejsou nic pro něj.
OdpovědětVymazatVe Švýcarsku hodlame šlapat po horách. Pak jestě plánujemr Finsko. <3 Mám u toho nervy, poprvé poletím letadlem...
VymazatToho se vůbec neboj! Poprvé je to zážitek, kup si do letadla nějaké cucací bonbony, mě vždycky zaléhají uši, ale když cucam, tak je to dobrý! :D za jeden měsíc jsme měli 8 letů, tak pak ti to přijde už jak klasický autobus a čekání je hrozně otravný. Šťastnou cestu! A sdílni mi pak článek z finska, na to se těším! :)
VymazatDěkuji za tip, na bonbony určitě nezapomenu. 8 letů za měsíc, to je dobrý výkon! :D
VymazatČlověk vždycky nepotřebuje bílý písek a azurovou vodu. Já osoběn si takovýhle výlety užívám snad ještě víc, než vyvalování na pláži, který vždycky vydržím tak pět minut. 😅 Jinak fotky krásné, bydlet u podobného jezera s výhledem je taková ta položka na pomyslném bucket listu. :)
OdpovědětVymazatNa dovolené u moře jsem byla jenom jednou, a to ani nebylo moře hlavním důvodem. Bylo to v Jesolu a zpívali jsme tam se sborem. (Někde je o tom i článek...) Plavání v moři se mi nelíbilo, válení na pláži mě nebavilo. Radši jsem se procházela... :D
VymazatDržím palce, aby se ti výhled neschoval do mlhy. ;)
Ty hory vypadají nádherně - a to nejsem "přírodní" typ dovolenkáře, radši objevuju města. A asi bych si taky chtěla popovídat s opravdovým mormonem, nebo teda mormonkou. :D
OdpovědětVymazat