Ve 23 letech jsem bývalá učitelka, jaký je můj příběh?

Na jaře se změnilo všechno, co se změnit mohlo, co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Probouzelo to ve mně staré známé pocity méněcennosti. Přišlo mi, že vůbec nic nedokážu. V lepších chvílích jsem si ale říkala, že to možná je jenom o úhlu pohledu. Teď už je mi dobře a vidím to všechno úplně jinak. Nejsem nic, dokázala jsem toho už hodně!

Události jara měl rychlý spád. Kvůli rozchodu a ukončení studia jsem se musela přestěhovat a vzdát učitelské kariéry. Když jsem po rozdání vysvědčení loučila s dětmi, neloučila jsem se pouze se svou skvělou třídou, ale s vyučováním vůbec. Hned další den jsem z Prahy přesídlila zpátky do svého rodného Frýdku, kde jsem si časem zařídila nový byt.

Věřte, že jsem se cítila fakt děsně. Připadalo mi, že se vracím do roku 2015, když jsem byla podobně zničená a vůbec jsem nevěděla, jak naložit s vlastní existencí. Rozdíl spočíval jen ve stavu spořícího účtu a v tom, že mám od loňského roku fenku Elišku, takže jsem nebyla tak úplně sama.


Když jsem končila se studiem, říkali mi, že je to škoda. A to asi je. Není mi to ale líto kvůli ztracenému úsilí, nýbrž proto, že teď nemůžu učit a kdo ví, jestli někdy budu moci. Za investovanou energii do učení jsem byla odměňována pěknými známkami a skvělým pocitem z úspěchu, takže to neberu, že přišla všechna dřina vniveč.

Jaké mám vzdělání? Gympl! To znamená, že vůbec nic neumím. Jsem nula. Nezbývá mi, než se s tím nějak poprat a ukázat světu, že se dokážu uchytit i tak.

Část mě byla od začátku odhodlaná. Prostě se budu živit jako copywriterka a bude to super! Původně ta část byla šíleně malinkatá, ale postupně se zvětšovala. V září jsem už o úspěchu byla skoro přesvědčená. Světu jsem celou dobu ukazovala jen tu odhodlanou tvář. Plašila jsem se jen v rozhovorech s blízkými.

A vidíte. Ještě na tom nejsem úplně ideálně, ale moje kariéra teď zajímavě roste. Jsem to ale nula, co? Zatímco většina absolventů gymnázia v mém věku ještě pilně studuje nebo sbírá první zkušenosti se zaměstnáním, já mám za sebou dva roky jako třídní učitelka. Skoro dva roky a půl žiju bez rodičů pouze z vlastních peněz. A starám se o Elišku. A tak prostě.


Měla jsem psát diplomku, místo toho píšu co nejvíce článků, abych se nějak uživila.
Měla jsem za chvilku být magistra, místo toho budu dělat znovu přijímačky na VŠ.
Z jedné strany to se mnou vypadá dost tragicky.

Z jiného úhlu pohledu jsem ale borka. A já vám ještě ukážu, že borka fakt jsem! 
A já sama sebe přesvědčím, že borka fakt jsem!
Snad.

Kája

P. S. Příští týden se podrobněji pobavíme o studiu. Mám nějaké plány a neumím s nimi naložit.