Zhruba od šesti let mám abnormální strach ze zvracení. Přibližně o deset let později strach velmi zesílil a začal mi zasahovat do běžného života. Tehdy jsem objevila pojem emetofobie a zjistila jsem, že nejsem jediným nešťastníkem tohoto druhu. Po dvacítce se moje fobie pomalu zmenšovala... jenomže pak jsem otěhotněla a všechno bylo zpátky. Být matkou emetofobkou vůbec není lehké!
.png)
Miminka, jak známo, odblinkávají úplně běžně. Jejich žaludek v sobě mléko neudrží a pokud nezvrací obloukem, nic se neděje. Na tohle jsem si zvykla hned. Zamávalo se mnou jen jedno větší zvracení. Synáček měl pouhých deset dní. Řešení situace jsem zvládla na jedničku, ale když bylo uklizeno a synáček spal, vybrečela jsem velký rybník slz.
.png)
Opravdová panika z možného synova zvracení přišla s běžnou stravou. A zesílila ještě víc, když synek začal chodit do školky, kde lítají všelijaké bacily. Zatím jsem nic než miminčí zvracení nemusela řešit... ale kdy se to změní? Buďme realisti, jednou to přijít musí.
Jdu rychle zaťukat na všechny dveře a skříně.
S každým ,,mě bolí bříško" mi ztuhnou svaly a rozklepe se mi žaludek. Přestože vím, že tohle chlapec hlásí pořád, ale přitom si normálně hraje, je veselý a po pár minutých si na své tvrzení ani nevzpomene.
Podobný pocit mám, když synek zakňourá ze spaní. Přitom se mu možná jen něco zdá.
Jsem nervózní, když syn sní "rizikovou" stravu. Třeba guláš.
Horečky rychle srážím paralenem, protože vím, že z nich děti mohou zvracet.
Někdy půlku noci nespím a jen přemýšlím, co bych v takové situaci dělala. Tvořím si krizový plán a pořád si ho opakuju, abych z paniky na nich nezapomněla. Zároveň se děsím, že od syna chytnu nějakou nemoc a žaludeční potíže postinou i mne. Pak si vyčítám, že se bojím o sebe místo o syna... a uvažuju o svých mateřských kvalitách.
Předpokládám, že když něco takového přijde, budu hrdinka jako kdysi s novorozencem a říkám si, že mě to možná zbaví tak velkého strachu. Zvládnu-li to jednou, zvládnu to i příště, no ne? Zároveň si moc moc moc přeju, aby se to odložilo na co nejpozději. Nejlépe na nikdy.
Nezvracela jsem 20 let...
Kája
To tedy musí být pořádná výzva. A až to jednou přijde, bude to expoziční terapie nejdrsnějšího kalibru... Ale když jsi to se synkem zvládla doteď, rozhodně to zvládneš i pak! A radši nebudu vůbec vyprávět historky o tom, jak zvracím já, když na to přijde. Řekněme jen, že mám v téhle oblasti know-how opravdu bohaté.
OdpovědětVymazatJsou období klidu a jsou obdoví, kdy jsem ve stresu každou noc.
VymazatSpoléhám na to, že maminky jsou hrdinky. :-)
To určite zvládnete. Ako maminka som zistila, že nejako zvládnem všetko. Aj keď občas je to so slzami, so znechutením a premáhaním samej seba.
OdpovědětVymazat