Koncert s Jiřím Vodičkou - chtěla jsem se vzdát, nakonec jsem ho zvládla

V uplynulém měsíci se sem tam objeví staré známé "blogerské myšlení".  O věcech přemýšlím v souvislých textech, jako kdyby se mi v hlavě psal článek. Stalo se to například na jarním koncertě našeho orchestru. Návštěvou nás na něm poctil houslový virtuoz Jiří Vodička. Ze staré známosti udělal výjimku a zahrál s amatérským tělesem. Domů odjížděl spokojený, jestli nám tedy předseda nekecá. 

V dubnu na soustředění jsem měla chuť odjet domů, protože jsem nic neuměla. Nedařilo se mi totiž cvičit. Nějakým zázrakem se to však během víkendu překlopilo a odjížděla jsem s celkem dobrým pocitem. Ten se mě držel až do zkoušky před koncertem. Na té zase nastala panika. 

Kalamita, katastrofa. Zírala jsem do not, housle jsem svírala křečovitě a ani zaboha jsem se nemohla trefit do správných tónů. Ono to taky není nic jednoduchého, když hrajete dlouhatánskou řadu kraťoučkých not. Stačí mrknout a spoluhráči jsou kousek dál. Hrají rychle, prsty jim po hmatníku sprintují, je nemožné je dohnat. Sejdeme se o dva řádky níže na dlouhých notách. Jenže než se vzpamatuju, už je zase něco rychlého. 

Večer před koncertem se toho sešlo víc. Nedařilo se mi, protože, přiznám se, nebyla jsem zrovna dobře připravená, a navíc jsem byla vyčerpaná z náročných uplynulých dní. Četnost chyb mi kazila náladu, což ještě více snižovalo kvalitu mého hraní. A tak jsem se točila v kruhu. Přála jsem si, aby mi někdo řekl, že to kazím a nemám chodit na koncert. Sama jsem neměla odvahu něco takového vyslovit. 

Protože nikdo nic nenamítl, na koncert jsem přišla. Tedy spíš doběhla z akce školy, kde jsem mimochodem také hrála na housle. V mezičase jsem pro lepší pocit šmidlala nejhorší části skladeb z orchestru. Nejvíc jsem ale spoléhala na koncertní náladu. 

Ta skutečně pomohla! Najednou jsem nevnímala noty, nýbrž hudbu. A tak to jde vždycky mnohem lépe. Samozřejmě jsem nepodala profi výkon, ale musím se pochválit, koncert se mi podařil. I ostatní hráči ze sebe vlivem koncertu vymáčkli lepší výkony než na zkouškách, takže jako obvykle stálo vystoupení za to. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. I pan virtuoz prý koncert chválil a považuje ho za naprosto nesrovnatelný s generálkou před ním. 

Koncert se povedl, spolu s připravovaným programem na Sweetsen fest ale trochu rozvířil vody mezi členy. Sama jsem o tom s nikým nemluvila, jako obvykle spíš tiše naslouchám ostatním rozhovorům a tvořím si vlastní obrázek. Už na podzim po koncertě s Janem Přeučilem jsem měla pocit, že byl koncert poněkud komerční záležitostí. Radovali jsme se z předstihem vyprodaného sálu, ale vystoupení známého herce nás stálo hodně peněz. 

Tentokrát jsme kromě velkého umělce platili i mnoho profesionálních hráčů, kteří přišli na výpomoc (a na záchodě nás dost škaredě pomlouvali). Bylo to vůbec ještě vystoupení našeho orchestru? Zdá se mi, že trochu sjíždíme na komerční dráhu. Kvalitní program by se dal připravit i s méně známými umělci. Jen by to nevypadalo tak dobře na plakátu... a sál by se možná vyprodal až těsně před koncertem. 

Snad svým textem nikoho nepobouřím. Necítím žádnou pramovoc mluvit do repertoáru. Jsem ráda, že můžu hrát a přizpůsobím se. Jinak bych taky mohla housle pověsti na hřebík. A to nechci. Vždyť jsem s nimi vyrostla! 

Sedmé poloze zdar.

Kája