Jak synáček zvládl první rok ve školce?

Před časem jsem publikovala článek Prokousala jsem se první třídou. Vrátit se do práce byl pro mne velký krok. Syn ovšem udělal krok ještě mnohem větší. Začal chodit "na plný úvazek" do školky. Měla jsem obavy, jak změnu zvládne, jestli zapadne v kolektivu a zda nebude příliš často nemocný. Prvním rokem ve školce se prokousal stejně úspěšně jako já první třídou. 

Synáček nebyl úplný nováček. Rok předtím docházel v téže instituci do miniškolky, třídy pro dvouleté děti. Chodil tam dvakrát týdně - tedy, na dva dny v týdnu byl přihlášen, ve škutečnosti to s trochou nadsázky bylo spíš dvakrát měsíčně, a to především kvůli nekonečným rýmám. 

Nástup do dětské skupiny ve mně vyvolával smíšené pocity. Cítila jsem se jako krutá matka.
V docházce jsem ovšem spatřovala řadu výhod. Lépe se mi organizovaly cesty na univerzitu a měla jsem víc času na domácí studium či práci. Synek si měl zvykat na kolektiv a na to, že někam chodí, a také budovat imunitu, protože jak známo, nikde nepotkáte tak kruté bacily jako ve školce. Měl to jako trénink, než bude školka každodenní nutnost. 

Hledala jsem knihu, která by synáčkovi usnadnila naši životní změnu. Žádnou vhodnou jsem však nenašla. Všechny řešily, jak to ve školce vypadá, což synáček věděl. Představovala jsem si spíš knihu, která vysvětlí, že jde maminka do práce. Nezbývalo mi, než takovou vyrobit. 

Jako správná učitelka jsem při psaní myslela nejen na jednoduchost jazyka, ale také aktivizaci naslouchajícího, takže knížka kromě ilustrací obsahuje také otázky.

Synáček se díky knížce zamyslel nad tím, proč musí dospělí chodit do práce, proč miminka potřebují být pořád s maminkou, co všechno se za tři roky svého života naučil, a že je správný čas na to, aby udělal další velký krok. Kniha ho seznamuje s maminčiným povoláním a ubezpečuje ho, že i přes to, že bude maminka dopoledne s cizími dětmi, nejradši ze všech bude mít vždycky to svoje doma. 

Nástup do školky byl stejně jako rok předtím náročný hlavně pro mne. Nesla jsem těžce, že ho opouštím, předávám na plno školství, budu s ním najednou mnohem méně.

A chlapec? První den byl nesvůj, že jde do jiné třídy, ale hned odpoledne hlásil, že je "velká školka" lepší než "malá". Po měsíci mi paní učitelka vyprávěla, že synáček zapadl do kolektivu, sdružil se s několika chlapci a dělá s nimi lumpárny. Nic lepšího jsem se nemohla dozvědět.

Imunitu si syn vytrénoval v miniškolce. Navzdory mým obavám nebyl příliš nemocný. Léčili jsme doma několik rýmiček krátkého trvání. Jedinou velkou nemocí byly plané neštovice. Nemoc samotná měla vcelku pohodový průběh, trápila ho jen tři dny a rozhodně ne tolik, jako trápí jiné děti. 

Často jsem od syna slyšela, že se mu nechce do školky, nebo že chce být doma se mnou. Jinak ale o školce mluví hezky, především o některých holčičkách. :) Hodněkrát se stalo, že se mu odpoledne nechtělo jít domů. Dokonce jsme se domluvili, že pro něj budu chodit trochu později, aby si ještě stihl po odpolední svačině pohrát s dětmi. 

Všechno je tedy v pořádku. Synáček má ve školce společnost podobně starých dětí, za první rok udělal obrovské pokroky po sociální, motorické a grafomotorické stárnce a stal se z něj zkrátka kluk. Za "vysvědčení" dostal dvě nové knížky. Za týden může nastoupit do "druhého ročníku". 

(A za dva roky možná do školy. Před pár dny měl synáček 4. narozeniny. Jak ten čas letí!) 

Kája

• O nástupu do miniškolky: Nástup do školky je těžší pro rodiče 
  
• Přicházím na chuť pedagogice podle M. Montessori
• ...a zavzpomínejme ještě na porod: O porodu s dvouletým odstupem