Obhajoba diplomové práce mě zklamala

Tak mi to začalo. Úspěšně jsem obhájila diplomovou práci a tento a následující dva týdny mě postupně čekají postupně státnice z pedagogiky a psychologie, z českého jazykaa litetaratury s didaktikou a z matematiky s didaktikou. Opožděně, ale přece!
Mám-li být upřímná, obhajoba mě dost zklamala. Přišlo mi to jako dost nedůstojné zakončení roční dřiny. 

Zázračné posudky 

Při tvoření diplomové práce se vě mně střídaly dva pocity. Někdy se mi zdálo, že moje práce bude naprosto skvělá, jindy mi připadalo, že je hloupá a o ničem, s jinými pracemi nesrovnatelná. Postupně jsem pochopila, že diplomové práce tak či tak nemívají vysokou vědeckou hodnotu a určitě se nemám za co stydět. Navíc ta moje má trochu přesah. Vytvořila jsem sbírku aktivit s hrou na tělo, z které můžeme v praxi čerpat já i kolegyně. Až budu mít v hlavě kapacitu, budu aktivity dále rozšiřovat. 

Od chvíle, co jsem práci odevzdala, jsem každý den sledovala, jestli u ní náhodou nepřibyly posudky. Začala jsem opravdu hned, ačkoli oponent mohl stihnout přečíst maximálně úvod. Trvalo skoro měsíc, než jsem se dočkala. To, co jsem si přečetla, mě překvapilo. Bylo jasné, že práce projde, vždyť jsem ji poctivě konzultovala. Ale že dostanu áčka? A k tomu takové uznání navzdory tomu, že jsou posudky v nudné oficiální šabloně? Nestačila jsem žasnout. 

Chvilka slávy se nekonala 

V diplomovém semináři nám bylo řečeno, že je objahoba slavnostní událost. Dovolte, abych se zasmála. První zklamání přišlo ve chvli kdy jsem se dozvěděla, že si mám připravit prezentaci na pět minut. Pět minut! Povykládat v tak krátkém čase o něčem, na čem makala skoro rok? Nelze! Doma jsem to napoprvé žvanila šestnáct minut. 

Podruhé mě zklamal harmonogram. Zjistila jsem, že můj vedoucí bude ve jiné komisi. Potřetí mě zklamala samotná "slavnostní" událost. Chápu, že páni doktoři a docenti přečtou každý rok hromadu diplomových prací a reálně je vůbec nezajímá, co ti skoroabsolventi u obhajob vykládají, ale mohli by aspoň ze slušnosti zájem předstírat. Připadalo mi, že mě více poslouchá bicí souprava za nimi. Všechno proběhlo hrozně rychle, ani jsem pořádně nestačila odpovědět na otázky z posudků a už se se mnou loučili. 

Ačkoliv jsme začínali zhruba o deset minut později, než jsme měli, poslední student šel k obhajobě o dvacet pět minut dříve, než určoval harmonogram. V jeho stanoveném čase zbývalo zavřít okna, zhasnout a zamknout učebnu. Tento úkol zbyl na nás, komise nám ledabyle potřásla pravicí a zmizela. 

Cítila jsem se jak dítě, které se těšilo na Vánoce, ale pod stromečkem mělo jen ponožku, jako zpěvák, kterému přišla na koncert jen rodina, jako pes, co se těší na procházku, ale jeho líní páničci to po deseti minutách točí domů. Nevěděla jsem přesně, co od obhajoby očekávat, rozhodně jsem si ji však představala... důstojnější. 

Kéž by měli takový přístup i u státnice z matematiky... 

Svůj účel ovšem obhajoba splnila. Jeden úkol ze čtyř mám hotov a ještě k tomu se známkou A. 

Fotka musí být! 

Před fakultou se hromadily partičky navzájem se fotících studentů. Nikoho jsem mezi nimi neznala, z mého oboru ten dopoledne asi nikdo neobhajoval. Touha mít konečně "tu" fotku však převádla nad nesmělostí a oslovila jsem úplně cizí studentku. Je to dlouho, co se takto fotili moji vrstevníci a já jim tiše záviděla. Po letech jsem se vyfotila i já! 

Ať žijou státnice. 

Kája