Promoce, pár minut slávy a ohlédnutí za posledními vysokoškolskými měsíci

Poslední státnici jsem úspěšně složila už před měsícem, ale diplom jsem dostala teprve minulý týden. Na promoci jsem si mimo jiné užila pár minut slávy na pódiu, jelikož se mi dostalo cti přečíst děkovný projev (rozumějte nikomu jinému se do toho nechtělo). Jeden den jsem převzala diplom, druhý jsem předala vysvědčení. Prázdniny jsou tady a já nechápu, jak se mi uplynulé pololetí podařilo zvládnout. 

Na promoci jsem se těšila, navzdory tomu, že jsou tyto obřady v mých očích tak trochu šaškárna, čemuž odpovídá i naše pojetí svatby. Po takové dřině a dlouholetém úsilí by bylo převzetí diplomu na studijním oddělení značně nedostačující. Byla jsem proto nervózní, jestli se na promoci uliju z práce. To nakonec nebylo třeba, náš obor celé promoce uzavíral, začínali jsme až o půl páté. 

„Budeš tam mít projev?" ptala se mamka. 
„Neee, to spíš někdo z denního..."

Myslela jsem si, že jako dálková studentka na to nemám "právo". No jo, jenomže to by se na to pódium někomu muselo chtít! A tak jsem nafasovala složku s předepsaným děkovným projevem. V pauze jsem si ho několikrát nahlas přečetla. Zároveň jsem se snažila urovnat absolventskou čepici tak, abych v ní vypadala co nejméně pitomě. 

A pak to začalo. Pro diplom si šly nejdřív denní studentky, těch bylo dvakrát více než nás, takže chvíli trvalo, než jmenovali mne. Získala jsem spoustu času odkoukat, jak je to přesně s úklonami, potřásáním ruky a úsměvem na fotografy. Když měli diplom všichni, byla na řadě děkovačka. Na pódium jsem šla úplně klidná. Sotva jsem začala číst, přepadla mě tréma, jakou jsem nikdy nepoznala. Připadalo mi, že se mi třese hlas, ale z publika to prý vůbec nebylo poznat. Po pár větách jsem se naštěstí uvolnila. 

„Tady je vidět průprava z recitačních soutěží!" poznamenala později kolegyně. 

Zbývalo se vyfotit a vydat se otitulovaná a okvětinovaná domů. Definitivní tečka za divokým posledním semestrem. Dokončit dipomku, složit zkoušku z didaktiky angličtiny, dělat výpisky ke státnicovým otázkám, hlídat, abych měla vytištěno vše, co jsem mít vytištěno měla, připravit a zkrátit obhajobu, nasypat všechno do hlavy, no a k tomu v běžném životě fungovat, jako by se vůbec nic nedělo. Takové byly moje úkoly. 

S učením jsem měla štěstí, že jsem nezačínala na nule. I tak jsem měla méně času, než bych si představovala. Což byla na druhou stranu i výhoda, neměla jsem čas ani na stres. Všechno se to dělo tak nějak kolem mne. Ke studiu jsem mnohdy měla příležitost jen večer, kdy se mozku nechtělo. Hledala jsem proto šanci v každé volné minutě. Vytahovala jsem sešit například v autobuse cestou do práce nebo o velké přestávce, odpoledne jsem jezdila pro syna o čtvrt hodiny později.  Den před státnicí z matematiky jsem dokonce zadala dětem výtvarný úkol a věnovala se svým dobře uspořádaným množinám... 

Jó, nebylo to jednoduché. Takže se mi nedivte, že se několikrát denně znovu a znovu dívám na diplom a část dne nosím na hlavě tu hloupou čepici. Cítím velkou úlevu a obrovskou radost. Zároveň si říkám, že bych podobný pocit chtěla někdy zažít znovu... Asi se vážně jednou pustím do studia muzikologie! 

Kája 

Kam dál

• Desetiletá cesta k titulu Mgr. 
• Obhajoba diplomové práce mě zklamala