V zimě na hory? Je to krásné, ale brrrr

Mám ráda hory, to o mně každý ví. Vyskytuji se v nich spíš v teplejším období roku. V zimě je sice taky krásné, ale je to utrpení. Bolavé prsty křísím ještě pár hodin po výletě. Nedávno jsme s kamarády vyrazili na malou beskydskou procházku. Ruce přežily díky vyhřívaným rukavicím, zato nohy si potrpěly. Myslím, že na další výlet půjdu nejdřív koncem března. 

Je to tak každý rok. Někdo přesvědčí, že je super nápad jít v zimě na hory. Vyrazím natěšená na krásné výhledy a pohádkově zasněženou krajinu. Chůze do kopce mě zahřívá, a tak mikina odpočívá v batohu. Někdy je to dokonce naopak, jdu jen v mikině, i když je kolem sníh, a v batohu je nacpaná bunda. Do služby nastupuje až cestou zpátky. Celkově je mi teplo, bohužel ne na všechny části těla. I kdybych ten kopec vyběhla v tempu trénovaného závodníka, mým prstům by to nepomohlo! 

S nohama se to ještě dá vydržet, jsou v pohybu a pomáhám jim třemi páry ponožek. Utrpení se dostavuje až ke konci túry, pokud se teda moc nezastavuju. Ruce mají oproti tomu úplnou smůlu. Nejúčinnější dosud bylo strčit je do kapes a sevřít v pěst. Není to zrovna praktické na klouzavém terénu - to jsem se na chvíli vždy obětovala, vzala si rukavice a ruce držela v záchranné pohotovosti. Tuto hrůzu mohly zakončit vyhřívané rukavice, které jsem dostala od manžela k Vánocům. Bohužel se ukázalo, že to není zas takový zázrak. 

Aby mi pomohly, musím je zapnout na nejvyšší stupeň hřání. S takovou jim baterie vydrží jen dvě hodiny. Jejich premiérový výlet byl docela krátký a přesto nehřály až do jeho konce. Naštěstí si i po vybití udržely vcelku příjemnou teplotu. Kdyby byla procházka o něco delší, musela bych přejít na klasiku, tedy rukavice hodit do batohu a ruce si zahřívat v kapsách. 

Prsty z Bílého kříže žádnou radost neměly. Ty na rukou byly studené, na nohou mi v závěru úplně mrzly.
Já jsem ale nadšená byla! Bylo to krásné. 

Dívejte:

Šlo se dobře, sněhu byly kupy, počasí jak malované. Vyrazili jsme poměrně brzy, takže jsme v lese byli téměř sami, přestože jsme šli po jedné z nejfrekventovanějších tras. Občas zafoukalo, to potom ze stromů padalo tolik sněhu, že jsme neviděli jeden na druhého. Eliška si ve sněhu hrála, pořád chtěla hrabat. V cíli jsme si dali čaj, kamarádi svařák, zahřátí jsme šli stejnou cestou zpátky k autům. Výlet to byl celkem krátký, ale krásný. Dalo by se říct, že bych v brzké době ráda podnikla něco podobného... jenže mi moje chudinky prsty mrznou i při psaní tohoto článku, tak nevím, jestli je to zrovna ideální nápad.

Kája