Vídeň: Pohodový výlet s dramatickým koncem

Usmálo se na mne štěstí. Konečně jsem se zase jednou podívala do svého oblíbeného města (rozumějte do Vídně). Společnost mi dělala kamarádka Anežka, se kterou lásku k Vídni pěstujeme už pěkných pár let. Výlet jsme pojaly lenivě, město jsme si užívaly hlavně z pohodlí laviček. Závěr byl ovšem dost dramatický. Čtěte dál, ať vám všechno můžu povyprávět.



...a kam jsi jela původně? 

Určitě se mezi vámi najdou tací, kteří znají mou prosincovou historku o výletě do Vídně. Tehdy jsem zaspala přestup. Neplánovaně jsem si tak udělala výlet do Bratislavy. Když jsem teď znovu o Vídni mluvila, všichni mě popichovali. Bránila jsem se tím, že jedu přímým autobusem, který navíc ve Vídni končí, takže se určitě nemůže nic stát. Tvrdili, že mi neuvěří, dokud nepošlu fotku. Nakonec nepomohlo ani to: „A kam jsi vlastně původně jela?" tázala se v komentáři na IG sestra.


Objevování Vídně: Belveder 

Po příjezdu do Vídně jsem měla skoro dvě hodiny sama pro sebe. Anežka měla dorazit později. Pátrala jsem po místech, která jsem dosud neznala. Vyhrál Belveder, komplex paláců s nádhernou zahradou. I když jsem ani zdaleka nebyla jediná turistka, s nikým jsem se nestrkala a mohla jsem fotit o sto šest, lidi nepřekáželi. Bylo to fajn. Až budete ve Vídni, určitě se tam taky zastavte. 












Bez kávy to nejde 

Po procházce jsem se vrátila k nádraží. Jelikož jsme s Anežkou vášnivé milovnice kávy, náš společný čas jsme začaly v kavárně. Sdělily si žhavé novinky a vytvořily plán dne: Určitě zajdeme na kávu! 


Tak už půjdeme? 

Zamířily jsme se do centra. Neustále jsme opakovaly, jak je úžasné, že jsme ve Vídni. Ani jsme se nenadály a byly jsme na Karlsplatz. Po vyfocení pár šílených selfíček jsme pokračovaly směrem k Hofburgu, zimnímu sídlu Habsburků. Procházku rozkvetlou zahradou jsme zakončily na lavičce.

Nad hlavou nám poletovalo obrovské hejno holubů. Kdo ví, co je k tak divokým náletům vedlo. Vypadali, že si na nás chtějí pochutnat. Jinak tam ale bylo hezky. Slunce, klid, pohoda.
„Už bychom mohly jít," navrhla jedna a druhá souhlasila. Zůstaly jsme sedět.
„Tak co, jdeme?" zeptala se druhý a první kývla. Než jsme se skutečně zvedly, ještě to chvíli trvalo. Nesledovat čas, možná bychom tam relaxovaly až do setmění.






Vídeňská tradice, to jsou šílené fotky z automatu! 

S fotoautomatem na Museumsquartier jsme se seznámily už v pátém ročníku na gymnáziu. Okamžitě se nám zalíbil. Bohužel nefungoval. Rok na to jsme ho zkontrolovaly - a úspěšně využily. Další rok jsme si to zopakovaly, čímž jsme zahájily krásnou vídeňskou tradici.

Od té doby automat zdražil od euro. Jinak zůstal stejný. Stále nemáme ponětí, kam se dívat a netušíme, ve který moment přesně vyfotí. Po focení přichází napínavá čtvrt hodinka. Dostaneme fotky, či nedostaneme? Na ceduli se sice píše, že budou do pěti minut, ale věřte, že je to lež. Rozhodně jsme na zídce poseděly déle. Když jsme se konečně fotek dočkaly, vyrazily jsme na kafe.



Procházka zakončená kondičním během 

Po kávě už nezbývalo moc času. Vyšly jsme na procházku. Končit měla na hlavním nádraží. Věci se bohužel ne vždy dějí úplně podle představ. I když jsme byly dlouho přesvědčené, že stíháme, hodiny nás najednou přesvědčily o opaku. Nejhorší bylo, že jsme šly ulicí, kterou neznám, a tak jsem vůbec neměla představu, kolik toho mám ještě mám sebou. Ujede mi vlak? Propadne mi jízdenka?

Běžet v plátěných teniskách s tenkou placatou podrážkou není zrovna komfortní záležitost. Doufala jsem, že brzy spatřím hlavní nádraží. Ulice byla nekonečná. Když jsem měla chuť to vzdát, zahlédla jsem povědomovu budovu. Blížím se! Odhodlání se vrátilo. Semafory mi přály, na všech jsem měla zelenou. Dramatický boj, záleželo na každé vteřině. Pod tabulí jsem stála pouhé čtyři minuty před odjezdem.  Jestli je to někde vzadu, tak mu můžu akorát mávat, říkala jsem si. I tady se na mne usmálo štěstí. Schody na příslušné nástupiště byly hned na začátku podchodu. Do vlaku jsem naskočila asi o dvě minuty dřív, než bylo pozdě. Hurá sláva, boj jsem vyhrála!

Říkáte si, co Anežkou? Zapomněla jsem ji ve Vídni? No, ano. Zůstala vzadu, aniž jsem se s ní slušně rozloučila (napravovala jsem to aspoň přes SMS). Bylo to ovšem v plánu, měla ještě s někým sraz. Odděleně jsme do Vídně přijely, odděleně jsme ji také opustily.




Až na závěr to byl lenivý odpočinkový výlet. Na léto jsme si naplánovaly další.
Držte palce, ať nám to vyjde!


Kája






Komentáře

  1. Tak to jsem čekal dramatičtější zápletku. :-D

    Příště mě vemte sebou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pche, to bylo to nejdramatičtější, co mohlo být! Netušila jsem, ja daleko to mám ještě na nádraží, nevěděla jsem, jestli mi ještě něco potom jede, kdybych to náhodou nestihla... Šlo mi o život! :-O :-D

      Vymazat
  2. Vídeň je krásné. Do Belvederu bych se také ráda podívala, tak snad to při další návštěvě vyjde :).
    Koukám, že vám vyšlo krásné počasí. To je taky důležité.
    Já jsem byla ve Vídni (Prátr) minulou sobotu a také jsem měla problém s dopravou :D - u mě článek. Ale naštěstí nám to oběma dobře dopadlo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Prátru jsem pro změnu nebyla já, ale ani mě to nějak neláká... :-D No, mám stále co objevovat. To je dobře, že ti to taky dobře dopadlo. ;)

      Vymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.