V Dunaji bydlí zlé labutě aneb Hurá, zase Vídeň!

Před devíti lety jsem se poprvé podívala do Vídně a okamžitě jsem se do ní zamilovala. A tak jsem tam nedávno byla zas, přestože to bylo letos už podruhé. Tentokrát jela i Eliška, konečně jsem měla s kým jít na psí hřiště u Hofburgu. Poprvé jsem se prošla kolem Dunaje. Vídeň mě nikdy neomrzí!

Kudy do Vídně? 

Jeli jsme autem. I když nehrozilo, že zaspím nějaký přestup jako loni v prosinci, byla to napínavá cesta. Začala autodromem po cestě na Nový Jičín, pokračovala přejetím odbočky na Vídeň a vyvrcholila neustálým napojováním se na rakouskou dálnici, kam jsme nesměli, protože jsme neměli dálniční známku. Na dálnici jsme najeli i ve chvíli, kdy už jsme byli skoro za městem v blízkosti našeho hotelu Lenas West. Frčeli jsme dál a dál, dlouho nebyl žádný sjezd... 

Po vyřízení formalit na recepci (a dlouho očekávané návštěvě toalet) jsme opět řešili otázku, kudy do Vídně, nyní přímo do centra. Naštěstí se v hromadné dopravě celkem vyznám, a tak jsem po chvilce koukání do plánku vymyslela jednoduchou trasu. Vlakem do stanice Westbahnhof a potom metrem na Stephansplatz. Celodenní jízdenka pro psa stojí stejně jako jízenka pro lidi: 8 euro. 

Klasické památkové kolečko 

Z metra jsme vystoupili přímo před katedrálou sv. Štěpána

. Tradičně jsem šla dovnitř a tradičně jsem si zapálila svíčku. Byla jsem ale zklamaná. Na chrámech mám ráda ticho, což ve Stephansdomu rozhodně nebylo. S hromadou turistů to bohužel jinak nejde... V kostele sv. Petra to bylo lepší. Hlasy návštěvníků přehlušoval varhaník pěkným hraním Ave Maria. 

Pokračovali jsme k Hofburgu, zimnímu sídlu Habsburků. Všude bylo plno lidí, protlačovali jsme se skrz davy. Rakušané měli zrovna státní svátek a v areálu Hofburgu se k této příležitosti konala nějaká akce plná vojáků. Utekli jsme vedle do Volksgarten. Později jsem zjistila, že by se tam nemělo chodit se psy, ale přísahám, že na bráně, kteoru jsme do zahrady vstupovali, o tom nebyla jediná zmínka. 

Ve Volskgarten jsme posvačili. Pak jsme obešli Rathaus a došli do Museumsquartier

, kde jsme vyhledali kavárnu a espresso. Obvykle se v Museumsquartier navštěvují spíše muzea. Dvakrát jsem byla v Muzeu moderního umění a dvakrát jsem se pěkně divila. Za umění se pokládá úplně všechno. Ještě že jsem se tam stihla mrknout před 19. narozeninami a vstup jsem měla zdarma! 

Po kávě jsme se vrátili zpátky k Horburgu. Už léta totiž vím, že se tam nachází Hundezone, v mém soukromém jazyku psiště. Eliška se tam vyřádila s rakouskými kamarády. 

Den skoro skončil. Ještě jsme stihli mrknout na Belveder, i když to nebylo ono, protože se do zahrad nesmí se psy. Pak už jsme si jen koupili pití a směřovali do hotelu. 

Ve Vídni se nedá zaparkovat! 

Ráno jsme sedli do auta a frčeli k Dunaji. Měli jsme vytipované parkoviště u stanice metra Stadion. Parkoviště, za které se neplatilo, tam skutečně bylo. S hledáním volného místa už to ale bylo těžší. Nakonec se stal zázrak a zaparkovali jsme. Procházka kolem řeky byla v plánu až na odpoledne, ráno jsme ještě jednou zamířili do centra. Předtím jsme se posilnili v sympatické kavárně Little Britain. Více než dobrá káva a kouzelné prostředí mě oslnila moje komunikace v němčině. Byla to méně tragická než obvykle.

Do centra jsme dojeli metrem. Eliška si znovu pohrála na psišti, prošli jsme si Hofburg bez davů, pokračovali jsme kolem Stephansdomu a hledali vhodnou restauraci. Po obědě byl konečně čas na Dunaj. Celodenní jízdenka už nám neplatila a bylo hezky, tak jsme si udělali delší procházku.

Byly to zlé labutě. Syčely na nás. Raději jsme od nich utekli.

Zhruba ve čtyři jsme se znovu uchýlili do kavárny Little Britain a pak už jsme vyrazili domů.
Na jaře chci do Vídně zase! Na programu bude Schönbrunn a ZOO.

Kája

• Vídeň na kole i metrem (srpen 2017) 
• Vídeň: Pohodový výlet s dramatickým koncem (květen 2019)