Úklid a vyhazování starých věcí

Komu by se doma nehromadily věci! Snad jen ti největší mistři je mají pod palcem tak, aby nemuseli čas od času odnášet z domu plné pytle harampádí, nebo vymýšlet, kam by se ty nesmysly daly ještě ukládat. Já teda nejsem žádný chronický hromadič, ale věcí přesto průběžně přibývá. Začátek léta je pro mne tradiční doba generálního úklidu. Letos jsem si dala za úkol zlikvidovat zbytky věcí u rodičů
ve skříni. Dobrá, budu upřímná - ten úkol vzešel víc od rodičů, protože i o ni toho mají na uložení hromady. 

První velké třídě jsem zažila po první třídě. V šuplících psacího stolu jsem měla slovy nepopsatelný brajgl. Byla jsem velká sběratelka! Mezi vlastními obrázky, kterých jsem kreslila hromady, se povalovaly výstřižky z časopisů, slisované obaly od čokoládových figurek nebo třeba útržky zajímavých toaletních papírů. Mamce se stav ale nelíbil, tak jsme všechno postupně prošly, vyhodily, co se dalo a zbytek exemplárů jsme uložily do složek a krabice od bot.
Hned to vypadalo lépe. 

Další třídění jsem již vedla sama. Dostalo se mi přece skvělého zaškolení. Postupně jsem k věcem kritičtější. V pubertě jsem  například vysypala do koše obaly od čokolády!  Časem letěly i ty zajímavé toaletní papíry, doma se již staly samozřejmostí, šedý tvrdý papír byl díky bohu minulost. (Možná jsem si měla schovat na památku ten. Fuj.) Postupně jsem protřídila svoje výtvarná díla, zůstávala ta zajímavější,  časem jich zbylo úplné minimum. Stejně tak jsem se pomalu zbavovala sešitů. Nejdřív jsem volila kompromis, vytrhávala jsem prázdné a nezdařilé strany. S těmi lepšími jsem se rozloučila až v dospělosti.  

Největší vyklizecí akci jsem podnikla před prvním stěhováním. Tehdy jsem se zbavila dokonce
i svých deníků. Hned po jejich vyhození mě napadlo, že jsem je měla radši spálit, možná dodnes někomu slouží jako peprná literatura. Každé další stěhování znamenalo snížení počtu nesmyslů, krotila jsem dokonce i knihovnu. Do roku 2019 jsem si nedovedla představit, že bych z bytu vyprovodila knihu. 

Ze své poličky u rodičů jsem minulý týden odnesla dva plné pytle, ten o něco větší šel do papíru, druhý do směsného, protože to zkrátka byla směs nesmyslů, většinou všelijak poškozené výrobky ze školy, škaredé kraslice (tzv. hnuslice) apod. Největší krok bylo zbavení se učebnic němčiny. Uchovávala jsem je proto, že jsme do nich s kamarádkou čmáraly a psaly, byly plné vzpomínek
a našich poťapaných nápadů. Kolikrát jsem jimi od maturity listovala? Jednou, dvakrát při příležitosti úklidu? Nemá to smysl!

Věci, které si (alespoň zatím) ponechávám, zůstaly dočasně u rodičů. Musím si totiž udělat pořádek i doma, abych je měla kam dát. Naštěstí toho není moc. 

Kdy jste naposledy procházeli podobné cenné poklady? 

Kája 

Kam dál: 

• Jak to jde bez kofeinu?
• Rok s antidepresivy 
• Muzikantčina sbírka - z roku 2017, tu už jsem velice zúžila! Vstupenky nemám vůbec, z triček zbyla dvě. Z trofejí zbylo trsátko od kytaristy ze Sonaty Arcticy.